ECLI:CZ:US:2010:2.US.794.10.1
sp. zn. II. ÚS 794/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Janáčkem, advokátem se sídlem Trojská 140/593, Praha 7 - Troja, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 38 T 47/2008-319 ze dne 4. 12. 2008, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 To 66/2009-343 ze dne 10. 3. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1014/2009-368 ze dne 4. 12. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní soud z připojeného listinného materiálu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") č. j. 38 T 47/2008-319 ze dne 4. 12. 2008 shledán vinným trestným činem pomoci k úvěrovému podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ve spojení s §250b odst. 1, 3 trestního zákona, a trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl let. Podle §59 odst. 3 trestního zákona byla stěžovateli uložena též povinnost uhradit během zkušební doby škodu poškozené společnosti Home Credit Finance, a. s. Jednání stěžovatele je upřesněno ve skutkové větě výroku o vině v záhlaví uvedeného rozsudku nalézacího soudu. Zkráceně řečeno, trestná činnost, jíž se stěžovatel dle zjištění obecného soudu dopustil, spočívala v tom, že jako podnikatel provozující živnost pod firmou J. N. - FLOP, jménem společnosti Home Credit Finance, a. s., jíž byl smluvním zástupcem, uzavíral opakovaně, vždy po předchozí domluvě s T. V. a též za účasti K. H., smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž předmět prodeje nikdy nepředal a o peněžní prostředky poskytnuté společností Home Credit Finance, a. s., se rozdělil s T. V. V jednom případě uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru přímo s K. H., ačkoliv věděl, že tato nemá v úmyslu splátky úvěru hradit, ve čtyřech případech smlouvy uzavřel vědomě na jména cizích nic netušících osob, za které se T. V. a K. H. vydávali. Tím společnosti Home Credit Finance, a. s., způsobil škodu v celkové výši 99.638,- Kč a současně způsobil vážnou újmu na právech cizích osob, jejichž osobních údajů použil k získání úvěrů a jejichž splacení pak bylo na nich požadováno.
Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze unesením č. j. 9 To 66/2009-343 ze dne 10. 3. 2009 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvody dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením č. j. 11 Tdo 1014/2009-368 ze dne 4. 12. 2009, ve kterém dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud s tvrzením, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý a řádný proces, včetně práva na obhajobu. První skupina námitek obsažená v projednávané ústavní stížnosti směřovala do odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jež dle stěžovatele nedostálo požadavkům kladeným na něj ustanovením §125 trestního řádu. Obvodní soud se v řízení předcházejícím vydání rozsudku, tak i v rozsudku samém opomenul vypořádat s důkazními návrhy stěžovatele, kdy tyto bez relevantního důvodu zamítl, jeho rozhodnutí proto nelze považovat za přezkoumatelné. Prvoinstanční soud rovněž pochybil při hodnocení jednotlivých důkazů, konkrétně když prokázání viny stěžovatele stavěl na svědeckých výpovědích, ze kterých nijak nevyplynula skutečnost, že by se stěžovatel dopustil trestného činu poškozování cizích práv, a neusvědčovaly ho ani z trestného činu úvěrového podvodu spáchaného ve formě pomoci, naopak svědci uvedli, že stěžovatele vůbec neznají. Soudu se nepodařilo prokázat, že by se nějakým způsobem podílel na získávání odcizených dokladů těchto svědků (poškozených) a zneužitých při uzavírání spotřebitelských úvěrů. Stěžovatel dále zpochybnil věrohodnost svědkyně H., přičemž poukázal na vnitřní rozpornost jejích tvrzení, která zůstala mimo pozornost nalézacího soudu. Její výpověď měla být údajně podpořena listinnými důkazy, zejména odborným vyjádřením ze dne 7. 5. 2006, které však ve spise není založeno. Měl-li snad soud na mysli odborné vyjádření ze dne 7. 5. 2007, pak toto nezkoumá ruční písmo stěžovatele, ale písmo T. V., nebylo tedy možné o něj opřít rozhodnutí o vině stěžovatele. Nalézací soud se nadto nevypořádal se skutečností, že úvěrový podvod je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl nebyl stěžovateli v řízení prokázán. K odstranění shora popsaných vad nepřistoupil posléze ani soud odvolací či dovolací. Shrnuto, podle názoru stěžovatele obecné soudy v rozporu s obecnými zásadami trestního řízení vyhledávaly a vyhodnocovaly důkazy výlučně v jeho neprospěch, na jejichž základě dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Závěrem ještě stěžovatel vyjádřil nesouhlas s usnesením Nejvyššího soudu, jež odmítl podané dovolání, neboť nebyly naplněny dovolací důvody. Stěžovatel je nicméně přesvědčen, že v daném případě "rozhodně byl" naplněn dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto nesprávné a nezákonné. Odkazuje se přitom na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 a nález sp. zn. IV. ÚS 216/04 ze dne 28. 11. 2005.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, ovšem vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil totožné námitky, které již v různé míře uplatnil v obhajobě i v obou předchozích opravných prostředcích a jimiž se obecné soudy zabývaly. Jejich jádro tvoří především nesouhlasná polemika s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a s jejich skutkovými zjištěními. Stěžovatel je přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tímto však staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již výše naznačil, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a v takovém případě je Ústavní soud již povinen zakročit. V posuzované věci však důvod pro svůj zásah neshledal.
Jak bylo z přiloženého trestního spisu ověřeno, obecné soudy zjistily všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv, a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel dopustil trestných činů kladených mu obžalobou za vinu. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§125 odst. 1, §134 odst. 2) a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele stran bezvýznamnosti svědeckých výpovědí svědků - poškozených, jejichž dokladů bylo použito při uzavírání smluv. Jimi učiněné výpovědi, popírající uzavření předmětných smluv o spotřebitelských úvěrech, nezastupitelným způsobem doplňovaly ostatní v řízení provedené důkazy, které ve svém souhrnu svědčily o tom, že stěžovatel byl seznámen s fiktivním, respektive podvodným charakterem uzavírání těchto smluv. Rovněž se vyjadřovali i k újmě, která jim vznikla v důsledku trestního jednání stěžovatele. Stejně tak se Ústavní soud neztotožnil se stěžovatelovým názorem, podle něhož v tvrzeních svědkyně H. panují rozpory. Lze naopak přisvědčit obecným soudům, že svědkyně opakovaně podrobně popsala průběh celé transakce, přičemž její výpověď plně korespondovala s předchozí výpovědí coby obviněné učiněné v trestní věci pro shodnou trestnou činnost vedenou pod sp. zn. 30 T 36/2005. Je-li v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 7. 2005, kterým bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání K. H., uvedeno, že zboží zakoupené na úvěr bylo z prodejny následně odneseno, že tato odcizila osobní doklady R. H., jedná se o tvrzení soudu, která nekorespondují s výpověďmi K. H. Nepřesnosti, kterých se soud dopustil v jiné trestní věci, nemohou mít ovšem vliv na rozhodnutí o vině stěžovatele.
S námitkou stěžovatele, že v rozsudku nalézacího soudu došlo v souvislosti s rekapitulací obsahu odborného vyjádření k záměně osob stěžovatele s T. V. a rovněž k písařské chybě v datu, se dostatečně vypořádal již odvolací soud v odůvodnění svého usnesení (strana 5), proto Ústavní soud pouze ve shodě s Městským soudem v Praze konstatuje, že se nejednalo o takovou vadu, jež by měla za následek nesprávnost skutkových zjištění.
Co se týče uplatněných námitek stran neprovedených důkazních návrhů, Ústavní soud stěžovateli připomíná zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Dané povinnosti přitom obecné soudy beze zbytku dostály, jestliže vyslovily nadbytečnost dalšího dokazování s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu, který shledal dovolání stěžovatele jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Stěžovatel sice s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu namítal nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání, dovolací námitky však založil výhradně na zpochybnění procesu dokazování a z něj vyvozených skutkových závěrů. Nejvyšší soud, který shledal hodnocení důkazů nalézacím soudem logickým a nevzbuzujícím pochybnosti (strana 5 usnesení), jinými slovy neshledal extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, což by jedině dle judikatury Ústavního soudu mohlo věc posunout k věcnému přezkumu dovolacích námitek, tak nebyl povinen dovolání řešit věcně podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 trestního řádu.
Závěrem je možné zmínit, že právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě obecné soudy stanovené elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
Z těchto důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu