ECLI:CZ:US:2010:2.US.808.10.1
sp. zn. II. ÚS 808/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 17. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 808/10 ve věci ústavní stížnosti L. B. proti výroku III usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 2009 č. j. 24 Co 2965/2009-61, 24 Co 2966/2009, kterým bylo rozhodnuto o nákladech exekuce, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení.
Výrok III usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 2009 č. j. 24 Co 2965/2009-61, 24 Co 2966/2009 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. března 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku III v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnické právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka uvádí, že jí bylo dne 1. srpna 2009 doručeno usnesení o nařízení exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 6 600 Kč (náklady nalézacího řízení) a 800 Kč (náklady odvolacího řízení) a nákladů exekuce. Uvedenou pohledávku v celkové výši 7 400 Kč však zaplatila dne 8. července 2009 na účet oprávněné, takže je přesvědčena, že svým jednáním nezavdala příčinu k zahájení exekučního řízení. Uvedená částka byla z důvodu tísně zaplacena ještě jednou v hotovosti v sídle exekutorského úřadu dne 16. července 2009, a to včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněné. Je tedy nepochybné, že svůj dluh splnila dobrovolně ještě předtím, než jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Připomíná, že spolu s usnesením o nařízení exekuce jí byl doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce, proti němuž (jakož i proti rozhodnutí o námitkách proti tomuto příkazu) podala ústavní stížnost. Nálezem ze dne 21. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125) bylo konstatováno porušení jejích práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a rozhodnutí o námitkách bylo zrušeno. Stěžovatelka upozorňuje na šikanózní chování oprávněné i na postup Okresního soudu v Českém Krumlově, který v obdobných věcech stěžovatelky exekuci zastavil a oprávněné uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení a exekutorům náklady exekuce. Poukazuje na to, že dne 1. června 2009 požádala právní zástupkyni oprávněné o sdělení čísla účtu, aby na něj mohla poukázat dlužnou částku. Až dopisem ze dne 3. července 2009 jí byly žádané údaje poskytnuty a stěžovatelka následně dne 8. července 2009 svoji povinnost dle exekučního titulu splnila a písemně o tom zástupkyni informovala. Stěžovatelka má za to, že oprávněná při provádění exekuce nezachovala potřebnou míru pečlivosti a její postup je v rozporu se zásadou hospodárnosti a překračuje hranici, kdy je možno hovořit o souladu s dobrými mravy. Svým chováním nezavdala příčinu k podání návrhu na zahájení exekuce a soudnímu exekutorovi i oprávněné tak nevznikly žádné účelně vynaložené náklady. Důvodnost uvedených názorů lze dle stěžovatelky podpořit jednak zmiňovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 2930/09, ale i další judikaturou Ústavního soudu, např. nálezem sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), I. ÚS 684/07 (N 29/52 SbNU 279) a Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.).
K ústavní stížnosti se vyjádřil coby účastník řízení Krajský soud v Českých Budějovicích. Ve svém vyjádření poukázal na to, že o nákladech exekuce včetně nákladů oprávněného bylo rozhodováno za situace, kdy byla exekuce zastavena poté, co bylo prokázáno splnění vymáhané pohledávky i nákladů exekuce. Upozorňuje na to, že návrh na nařízení exekuce byl podán 28. května 2009 a exekuce byla nařízena dne 11. června 2009, přičemž je mimo pochybnost, že v době podání návrhu byla povinná v prodlení se svým plněním. Nelze proto souhlasit s tím, že by nezavinila nařízení exekuce. Ke splnění došlo až po nařízení exekuce, avšak před jejím vynuceným provedením. Z hlediska §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, je tedy stěžovatelka povinna hradit náklady exekuce. K vyčíslení nákladů exekuce došlo exekučním příkazem ze dne 16. července 2009, který byl na základě námitek povinné změněn tak, že náklady exekuce byly určeny částkou 5 950 Kč a náklady oprávněné částkou 5 100 Kč, přičemž soud respektoval nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/07 (viz výše), I. ÚS 2947/07 (N 178/51 SbNU 207), I. ÚS 2930/09 (viz výše), neboť odměnu exekutora dle §6 odst. 3 a §11 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zkrátil na 50 %. Stran nákladů oprávněné postupoval podle §89 exekučního řádu a §137 a 151 o. s. ř. Dle názoru soudu není ústavní stížnost opodstatněná.
Oprávněná ani soudní exekutor, ač doloženě vyzváni, se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 11 Nc 743/2009 bylo zjištěno následující:
Usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. června 2009 č. j. 11 Nc 743/2009-12 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 6 600 Kč, představující náklady nalézacího řízení, náklady odvolacího řízení ve výši 800 Kč a náklady této exekuce včetně nákladů oprávněné. Provedením exekuce soud pověřil JUDr. Janu Fojtovou, soudní exekutorku Exekutorského úřadu v Pelhřimově. Příkazem k úhradě nákladů soudní exekutorky ze dne 16. července 2009 byly určeny náklady exekuce v částce 7 795 Kč a náklady oprávněné v částce 5 100 Kč. Usnesení o nařízení exekuce a příkaz k úhradě byly stěžovatelce doručeny dne 6. srpna 2009. Ještě předtím, dne 8. července 2009 stěžovatelka dlužnou částku dle exekučního titulu uhradila vkladem hotovosti na účet oprávněné a opakovaně dne 16. července 2009 dluh (tentokrát včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněné) zaplatila soudnímu exekutorovi.
O námitkách stěžovatelky proti příkazu soudního exekutora rozhodl okresní soud usnesením ze dne 1. září 2009 č. j. 11 Nc 743/2009-41, jímž příkaz změnil jen tak, že náklady exekuce určil částkou 5 950 Kč. Ohledně nákladů oprávněné ve výši 5 100 Kč ponechal příkaz nezměněn.
Proti příkazu soudního exekutora a navazujícímu rozhodnutí okresního soudu o námitkách podala stěžovatelka ústavní stížnost. Ústavní soud o ní rozhodl nálezem ze dne 21. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09, jímž rozhodnutí okresního soudu o námitkách proti příkazu exekutora zrušil, neboť shledal, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ještě před vydáním zrušujícího nálezu okresní soud usnesením ze dne 11. srpna 2009 č. j. 11 Nc 743/2009-18 ve spojení s usnesením ze dne 1. září 2009 č. j. 11 Nc 743/2009-38 exekuci co do částek 6 600 Kč a 800 Kč zastavil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit oprávněné náklady řízení 4 300 Kč (výrok II) a dalším usnesením ze stejného dne zastavil řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce pro částky 6 600 Kč a 800 Kč (výrok I) a návrh povinné za zastavení exekuce pro náklady exekutora včetně nákladů oprávněné zamítl (výrok II). O odvolání stěžovatelky proti oběma usnesením rozhodl krajský soud usnesením ze dne 3. prosince 2009 č. j. 24 Co 2965/2009-61, 24 Co 2966/2009, jímž odvolání proti výroku I. prvně uvedeného rozhodnutí odmítl (výrok I), výrokem II usnesení změnil tak, že exekuci pro náklady exekutora a náklady oprávněné zastavil, a výrokem III (napadeným touto ústavní stížností) obě usnesení ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že povinnost povinné zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce určil částkou 5 950 Kč a povinnost povinné zaplatit oprávněné náklady řízení určil částkou 5 100 Kč. Napadený výrok odvolací soud odůvodnil tím, že v případě zastavení exekuce bylo třeba znovu rozhodnout o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že k zaplacení vymáhané pohledávky došlo až po nařízení exekuce, takže povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce a oprávněné náklady řízení stíhá stěžovatelku. Tato povinnost byla konstatována bez uložení povinnosti stěžovatelce náklady zaplatit, neboť oboje náklady byly již uhrazeny.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem.
Východiskem pro posouzení a rozhodnutí projednávané ústavní stížnosti jsou rozhodovací důvody a závěry vyslovené v nálezu ze dne 21. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09. Tyto závěry se totiž týkají stejné exekuce, nařízené na majetek stěžovatelky usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. června 2009 č. j. 11 Nc 743/2009-12, která je napadena i nyní projednávanou ústavní stížností. Byť v uvedeném nálezu Ústavní soud přezkoumával a rušil v exekučním řízení vydané rozhodnutí o námitkách stěžovatelky proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů a nyní projednávanou ústavní stížností je napadeno konečné rozhodnutí o zastavení této exekuce, předmětem obou rozhodnutí i obou ústavních stížností jsou stejné náklady řízení, konkrétně náklady soudního exekutora, přiznané ve výši 5 950 Kč a náklady oprávněné ve výši 5 100 Kč. Námitky nyní projednávané ústavní stížnosti jsou navíc totožné s těmi, které stěžovatelka uplatnila ve stížnosti předchozí, která byla shledána důvodnou. Ústavní soud nemá důvod, aby se odchyloval od svých závěrů, k nimž ve věci sp. zn. I. ÚS 2930/09 dospěl, a plně na ně odkazuje.
V poukazovaném nálezu vzal Ústavní soud za prokázané, že stěžovatelka zaplatila dlužnou částku dne 8. července 2009, resp. dne 16. července 2009, a že se tak stalo předtím, než jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. S poukazem na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a II. ÚS 1540/08 zohlednil skutečnost, že pověřené soudní exekutorce žádné náklady v souvislosti s prováděním exekuce nevznikly, protože stěžovatelka svou povinnost splnila dobrovolně, byť duplicitně, ještě předtím, než jí došlo usnesení o nařízení exekuce, tj. daleko dříve, než mohlo dojít k jejímu vynucenému provedení. Protože soudní exekutorka nemohla vymoci nic, neboť vymáhaná peněžitá pohledávka již zanikla, základem pro určení její odměny musí být částka nulová (viz nález sp. zn. II. ÚS 1540/08). Stěžovatelce proto nelze uložit náhradu odměny soudního exekutora; v tomto smyslu Ústavní soud neshledal za relevantní ani ustanovení stanovící soudnímu exekutorovi odměnu 1 500 Kč jako nejnižší možnou odměnu a ustanovení přiznávající paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč.
Ústavní soud se v uvedeném nálezu vyjádřil i k námitce stěžovatelky, která se cítí být poškozena tím, že oprávněná uplatnila svůj nárok na zaplacení relativně malé částky šesti žalobami, což následně vedlo k neúměrnému zvýšení nákladů. Poukázal na ustanovení §112 o. s. ř., které je dle jeho názoru třeba interpretovat nikoli tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoli jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu. Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy, ale i jiné orgány veřejné moci, proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Tyto postuláty by měly vést obecné soudy k úvaze o spojení věcí.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že porušením základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny bylo zasaženo i do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
Vycházeje z výše uvedeného, v nyní projednávané věci stěžovatelce nelze ze stejných důvodů uložit povinnost k úhradě nákladů řízení ani v konečném rozhodnutí o zastavení řízení. Byť napadeným výrokem tohoto rozhodnutí nebyla stěžovatelce pro splnění uložené povinnosti stanovena lhůta, neboť stěžovatelka náklady řízení již uhradila, Ústavní soud musel přistoupit k vydání zrušujícího nálezu, aby stěžovatelka mohla uplatnit vrácení již zaplacených nákladů z titulu bezdůvodného obohacení.
Soud by v dalším řízení měl vzít při novém rozhodování v úvahu i přístup oprávněného k dané věci.
Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích v napadeném výroku III podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.