ECLI:CZ:US:2010:2.US.818.10.1
sp. zn. II. ÚS 818/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele REMEDIA BAK, s. r. o., se sídlem Langrova 36, 787 01 Šumperk, zastoupeného Mgr. Helenou Kučerovou, advokátkou, se sídlem Hlavní tř. 904/8, 787 01 Šumperk, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2009, č. j. 2 Cmo 353/2006-181, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2006, č. j. 1 Cm 59/2002-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. března 2009, č. j. 2 Cmo 353/2006-181, poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci bylo k dovolání žalobce rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 32 Cdo 2887/2007-171, zrušeno v části, v níž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 6. dubna 2006, č. j. 1 Cm 59/2002-115, tak, že žaloba o zaplacení částky 212.762,20 Kč byla zamítnuta, vycházeje z názoru vyjádřeného ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, potvrdil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalovanému (stěžovateli) uloženo zaplatit výše uvedenou částku jako smluvní pokutu za prodlení se zaplacením kupní ceny za dodané zboží. Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že žalovaný se dostal do prodlení s placením faktur žalobce, a žalobce proto po žalovaném oprávněně v souladu s §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), uplatňuje smluvní pokutu.
3. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009, č. j. 32 Cdo 3130/20069-202, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že pokud odvolací soud vycházel z právního názoru vyjádřeného v předchozím zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu a na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že byla sjednána smluvní pokuta, nelze z pohledu zásadního právního významu dovolání vyřešení této otázky považovat za rozporné s hmotným právem (konkrétně s §544 odst. 1 a 2 obč. zák.), přičemž posouzení obsahu dohody účastníků má dopad pouze na projednávanou věc a nemá potřebný judikatorní přesah.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na soudní ochranu. Poukazuje na to, že soudy nedostály procesním pravidlům, která jim ukládají rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu a po provedení a zhodnocení všech rozhodných důkazů. Vyslovuje přesvědčení, že závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a jsou proto v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel konkrétně namítá, že soud prvního stupně vzal z výpovědí svědků za prokázáno, že spolu s dodávkou zboží byly předány dodací listy a faktury, přičemž stěžovatel potvrdil razítkem průvodní list a dodací listy, avšak následně dospěl k přelomovému zhodnocení, že faktury stěžovatel nerazítkoval. Obecné soudy tak uvěřily žalobci, že faktury určené stěžovateli včas doručoval, aniž by však o této skutečnosti žalobce předložil jediný důkaz.
III.
5. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná, byť nesměřuje proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku (v dané věci usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto). Takový postup umožňuje znění §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ovšem vzhledem k tomu, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenapadl rozhodnutí dovolacího soudu, omezil se Ústavní soud pouze na přezkum ústavní stížností napadených rozhodnutí a samotným rozhodnutím dovolacího soudu se nezabýval.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřovaly především proti provedenému hodnocení důkazů obecnými soudy a z něj vyvozovaných právních závěrů. Konkrétní námitka stěžovatele je, že soud prvního stupně sice z výpovědí svědků vzal určitou skutečnost (potvrzení průvodních a dodacích listů razítkem stěžovatele) za prokázanou, avšak tuto skutečnost vyhodnotil z pohledu stěžovatele překvapivě, když dospěl k závěru, že převzetí samotných faktur stěžovatel nepotvrzoval. Z této skutečnosti pak stěžovatel zřejmě vyvozuje pro něj příznivější hodnocení. Výše uvedená námitka není ovšem způsobilá založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z předložených rozhodnutí dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně a podrobně objasnily. V rozhodnutích obecných soudů tedy nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu