ECLI:CZ:US:2010:2.US.862.10.1
sp. zn. II. ÚS 862/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 19. května 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. E. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009 č. j. 58 Co 407/2009-60, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti částky 350 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy představující zadostiučinění za průtahy v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
I. Nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2009 č. j. 58 Co 407/2009-60 základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 24. 3. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel je toho názoru, že napadeným rozhodnutím byla flagrantně porušena zásada rovnosti účastníků a bylo dotčeno jeho oprávnění domáhat se zákonným postupem náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů státu. Stěžovatel uvedl, že v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 187/99 vystupoval spolu se svou sestrou A. T. jako žalovaný, když společně činili veškeré procesní úkony, k vzniklým průtahům v tomto řízení nikterak nepřispěli; jejich právní postavení tak ve vztahu ke způsobené újmě musí být stejné a stejná musí být rovněž jejich možnost domáhat se náhrady takto způsobené nemajetkové újmy. Navzdory tomu však bylo rozhodnutí stejného soudu ve zcela shodné věci diametrálně odlišné s prostým odůvodněním, že senát odvolacího soudu ve věci stěžovatele závěry jiného senátu téhož soudu ve věci jeho sestry nesdílí, přičemž tyto senáty se v odůvodnění rozhodnutí neshodly ohledně posouzení žádné z dílčích otázek podstatných pro posouzení věci. Dle stěžovatele je tak stav, kdy zcela totožnou kauzu lišící se pouze totožností žalobce, posuzují dva senáty téhož soudu zcela odlišně, v rozporu se zásadou rovnosti účastníků a rovněž v rozporu s požadavkem na předvídatelnost rozhodnutí soudu alespoň v obecné rovině, obzvláště pak v situaci, kdy rozhoduje soud odvolací, jehož úkolem je mimo jiné i sjednocování judikatury soudů nalézacích.
3. Proto, s ohledem na výše uvedené, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí Městského soudu v Praze svým nálezem zrušil.
4. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu 58 Co JUDr. Vladimíry Kosovcové odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, a navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout. Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka (Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti) k vyjádření se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti s poučením, že neobdrží-li Ústavní soud v určené lhůtě předmětné vyjádření, bude mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, tedy se svého účastenství na řízení vzdal.
5. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
II.
6. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 87/2007 a sp. zn. 20 C 67/2007, z nichž zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.
7. Žalobou ze dne 26. 4. 2007 uplatnil stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 2 vůči žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 350 000 Kč představující zadostiučinění za průtahy v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 187/99. Dopisem ze dne 2. 4. 2009 navrhl stěžovatel provedení důkazu spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 87/2007 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008 sp. zn. 21 Co 259/2008, tedy konečným pravomocným rozhodnutím ve skutkově totožném řízení jeho sestry A. T. Na jednání konaném dne 20. 5. 2009 vzal stěžovatel žalobu co do částky 305 000 Kč zpět. Rozsudkem ze dne 20. 5. 2009 č. j. 20 C 67/2007-41 zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele na zaplacení částky ve výši 45 000 Kč. Obvodní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětné řízení nepředstavovalo svým charakterem typ sporu, který by měl pro žalobce zvýšený význam, stěžovatel stál na straně žalované, a vzniklé průtahy mu tak nebránily ve vymáhání práva. Celá věc dle názoru obvodního soudu nebyla jednoduchá jak po stránce skutkové, tak ani po stránce právní; bylo nutno provádět celou řadu listinných důkazů, realizovat výslechy svědků, účastníků, vypracovat znalecký posudek, sám žalobce nespecifikoval dostatečným způsobem námitky relevantní pro řízení, čímž také přispěl k celkové délce soudního řízení, ve kterém se jednalo o zaplacení zhodnocených věcí ve smyslu §10 zákona č. 430/1990 Sb. (pozn. správně 403/1990 Sb.), které byly vydány žalovaným (stěžovateli a jeho sestře) na základě zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, a žalovaní se v dohodách zavázali uhradit žalobkyni podstatné zhodnocení objektu. Stěžovatel si tak byl dobře vědom svého závazku vůči České republice zaplatit úhradu za zhodnocení předmětných nemovitostí, přesto to však neučinil a ničeho dobrovolně České republice nezaplatil. Řízení trvalo celkem necelé 4 roky, soud postupoval plynule, bez jednotlivých průtahů, ve věci bylo dvakrát rozhodováno soudem prvního stupně, stejně tak dvakrát soudem druhého stupně. Obvodní soud tak v řízení neshledal jednotlivý průtah na straně soudu s výjimkou doby, kdy byl spis u znalce, přičemž tento průtah je vzhledem k celkové délce řízení, která je ve vztahu ke složitosti věci přiměřená, tolerovatelný. Závěrem uvedl obvodní soud, že v předmětné věci se konstatování porušení práva ve smyslu §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o odpovědnosti státu") jeví jako zcela dostačující.
8. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 4. 11. 2009 č. j. 58 Co 407/2009-60 tak, že výše uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil. Odvolací soud uvedl, že nalézací soud dospěl ke správnému závěru o nedůvodnosti žaloby o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu, kterým měly být průtahy v původním řízení. Odvolací soud k tomu odkázal na odůvodnění rozsudku obvodního soudu, který mimo jiné vystihl skutečnost, že stěžovateli vlastně nemajetková újma vyžadující zadostiučinění nevznikla. Odvolací soud k tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06 (viz níže), kde je uvedeno, že existence (imateriální) újmy a příčinná souvislost mezi ní a nesprávným úředním postupem musí být tvrzena a doložena. Z obsahu spisu přitom nevyplývá, jak se skutečnost, že se stěžovateli podařilo jako žalovanému oddálit platební povinnost, negativně projevila v jeho osobní sféře takovým způsobem, že mu vznikla nemajetková újma. Závěrem odvolací soud uvedl, že nesdílí závěry jiného senátu vyjádřené v rozsudku ze dne 4. 11. 2008 č. j. 21 Co 259/2008-101 ve věci stěžovatelovy sestry, neboť tento senát se otázkou vzniku nemajetkové újmy v podstatě nezabýval a měnící rozhodnutí založil pouze na volné úvaze o tom, že za postup Obvodního soudu pro Prahu 7 v původním řízení při obstarávání důkazů znaleckým posudkem, na jehož základě byla posléze žalovaným sourozencům uložena platební povinnost, náleží žalované A. T. částka ve výši 20 625 Kč, a to s přihlédnutím k tomu, že věc byla do určité míry složitá a jednalo se o věc malého významu. V poučení k rozsudku uvedl odvolací soud, že proti němu není podle §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") dovolání přípustné.
9. Žalobou ze dne 26. 4. 2007 uplatnila stěžovatelova sestra A. T. u Obvodního soudu pro Prahu 2 vůči žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 350 000 Kč, představující zadostiučinění za průtahy v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 187/99. Rozsudkem ze dne 28. 3. 2008 č. j. 19 C 87/2007-74 zamítl obvodní soud žalobu stěžovatelovy sestry, a to s odůvodněním, že v daném řízení nebylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů. Podáním ze dne 21. 8. 2008 vzala žalobkyně s ohledem na "Manuál pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. Ministerstva spravedlnosti" co do částky 305 000 Kč svou žalobu zpět. Rozsudkem ze dne 4. 11. 2008 č. j. 21 Co 259/2008-101 zrušil Městský soud v Praze odvoláním napadený rozsudek obvodního soudu a nově rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 625 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že v předmětném řízení nedodržel znalec soudem stanovenou 30 denní lhůtu pro vypracování znaleckého posudku, když po obdržení spisu dne 18. 7. 2001 podal posudek až dne 28. 2. 2002, čímž došlo k neodůvodněným průtahům, přičemž Obvodní soud pro Prahu 7 nijak vypracování tohoto posudku u znalce neurgoval a nepoužil vůči němu ani žádná sankční opatření. Uvedené průtahy v rámci uplatněného nároku na zadostiučinění je proto třeba hodnotit jako nesprávný úřední postup, který je předpokladem odpovědnosti státu. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že předmětné řízení nebylo po stránce skutkové nebo právní řízením velmi složitým, přesto je však možno hodnotit je, s ohledem na potřebu znaleckého zkoumání, jako složité do určité míry, nicméně délka řízení 3 roky a 9 měsíců tomu přiměřená není. Žalobkyně ani její bratr se na délce řízení svým procesním postupem nepodíleli, avšak s ohledem na předmět řízení měla věc pro žalobkyni malý význam. Kritéria použitá odvolacím soudem vychází z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP"), jak jsou mimo jiné zhodnocena v Manuálu pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., vypracovaném Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před ESLP (dále jen "Manuál"), který má charakter doporučení, tedy z celkové délky řízení, složitosti věci, počtu stupňů, v nichž byla věc projednána, z podílu stěžovatele na délce řízení, významu věci pro stěžovatele. Jelikož takto Manuálem vymezená kritéria vychází z judikatury ESLP, s níž koresponduje §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, dospěl odvolací soud k závěru o vhodnosti jeho využití i pro posouzení výše imateriální újmy žalobkyně v dané věci. Odvolací soud vypočítal výši zadostiučinění z celkové délky řízení 3 roky a 9 měsíců ve výši 41 205 Kč (3x 15 000 Kč a 9x 1 250 Kč), snížené o 20 % z důvodu, že věc byla do určité míry složitá, zvýšené o 20 % z důvodu, že žalobkyně ani její bratr k průtahům nepřispěli a snížené o 50 % vzhledem k tomu, že se jednalo o věc malého významu, tedy celkově ve výši 20 625 Kč. Závěrem uvedl odvolací soud, že v daném případě se pouhé konstatování porušení práva jako dostačující nejeví.
III.
10. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek České republiky, neboť základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
11. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci [viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Listina pak zakotvuje povinnost obecných soudů postupovat zákonem stanoveným způsobem. Tento princip obsažený v čl. 2 odst. 2 Listiny zajišťuje právo jednotlivce domáhat se stanoveným postupem svého práva u příslušného orgánu a zároveň představuje materiální obsah procesních garancí obsažených v hlavě páté Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 31/04 ze dne 16. 11. 2004 (N 171/35 SbNU 307)].
12. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267) poukázal na jeden z významných aspektů právního státu, tj. na to, že k principu rovnosti účastníků řízení neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Povaha materiálního právního státu potom vyzařuje rovněž s ním spjatou maximu, podle níž jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v nějaký zákon (resp. v právo vůbec), nemá být v této své důvěře zklamán [nález sp. zn. IV. ÚS 215/94 ze dne 8. 6. 1995 (N 30/3 SbNU 227)]. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, rozlišování vedoucí k porušení principu rovnosti je nepřípustné ve dvojím ohledu: může působit jednak jako akcesorický princip, který zakazuje diskriminovat osoby při výkonu jejich základních práv, a jednak jako neakcesorický princip zakotvený v čl. 1 Listiny, který spočívá ve vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů. Jinými slovy, ve druhém případě jde o základní právo rovnosti před zákonem garantované čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který je součástí českého ústavního pořádku [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)] a z něhož plyne i požadavek shodné interpretace zákona.
IV.
13. Jak plyne z výše uvedeného (body 7, 8 a 9), odvolací soud (dva jeho senáty) rozhodl v prakticky naprosto totožné věci (shodný byl skutkový stav, odlišné byly pouze osoby žalobců, avšak zastoupených týmž advokátem) v rámci řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, resp. průtahy v řízení sp. zn. 10 C 187/99 naprosto rozdílně. Zatímco v prvém případě stěžovatelovy sestry přiznal náhradu nemajetkové újmy, ve druhém (ústavní stížností řešeném) rozhodl tak, že stěžovateli náhradu nemajetkové újmy nepřiznal. Městský soud v Praze rozhodl odlišným způsobem u dvou skutkově naprosto shodných případů, přičemž později rozhodující senát 58 Co svůj postup odůvodnil nepřijatelným způsobem.
14. V rozsudku velkého senátu ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella vs. Itálie konstatoval ESLP, že "[z]jevně nesprávné posouzení vnitrostátního soudu může vyplývat také z nesprávné aplikace nebo nesprávného výkladu judikatury Soudu" (bod 80). Jediným argumentem senátu 58 Co odvolacího soudu pro odchýlení se od právního hodnocení senátu 21 Co bylo, že "tento senát se otázkou vzniku nemajetkové újmy v podstatě nezabýval a měnící rozhodnutí založil pouze na volné úvaze ..." (bod 8). Odvolací soud však přehlédl konstantní výklad otázky prokazování vzniku nemajetkové újmy tak, jak jej ve své rozhodovací činnosti podává ESLP. V bodu 93 výše uvedeného rozsudku uvedl ESLP, že "pokud jde o morální újmu, východiskem může být pevná, byť vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu.". Tomuto závěru ostatně odpovídá i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kde je uvedeno, že "[v] odst. 2 (pozn. §31a) se stanoví obecný pokyn, v jaké formě se má poskytovat zadostiučinění a jakými kritérii se má rozhodování o výši zadostiučinění řídit. I zde by bylo vhodné, kdyby aplikační orgány přihlížely k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, z níž především vyplývá, že se nemajetková újma neprokazuje, že vzniká samotným porušením základních práv a svobod a že se specificky v případě nepřiměřených délek řízení jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích.". Pokud jde o odvolacím soudem citované usnesení ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), uvádí Ústavní soud, že usnesení obecně nevytvářejí precedent, resp. nejsou obecně závazná ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro všechny orgány a osoby, jak Ústavní soud již v minulosti opakovaně uvedl. Přesto závěry obsažené v usnesení sp. zn. III. ÚS 712/06 (vydaném v řízení s odlišným skutkovým i právním stavem) kritériím vyplývajícím mj. z judikatury ESLP vyhovují.
15. K samotné existenci či neexistenci průtahů v předmětném řízení uvádí Ústavní soud následující. Ttato otázka již byla pravomocně rozhodnuta v řízení sp. zn. 21 Co 259/2008 a Ústavní soud, vzhledem k absenci relevantní argumentace v ústavní stížností napadeném rozsudku, nevidí důvod legitimizující porušení práva na rovnost před zákonem [Ústavní soud také již judikoval, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti); k tomu blíže nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)]. Z předložených spisů však nevyplývá a Ústavní soud také nezjistil žádnou odlišnost, která by jakkoliv odůvodňovala rozdílný postup v obou zmiňovaných případech.
16. Nyní projednávaný případ ilustruje alarmující skutečnost, totiž že obecné soudy neznají (popř. ignorují) judikaturu ESLP, čímž nejen že negují vnitrostátní prostředky nápravy porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ale též vystavují Českou republiku riziku nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Ve výše uvedeném rozsudku stanovil ESLP minimální standard pro vnitrostátní prostředek nápravy porušení Úmluvy a z něj vyplývající kritéria subsidiarity stížnosti k ESLP: "Soud ostatně může akceptovat, aby stát, který si vytvořil různé právní prostředky nápravy, z nichž jeden směřuje ke zrychlení řízení a jeden je kompenzační povahy, a jehož rozhodnutí, která jsou v souladu s právní tradicí a s životní úrovní dané země, jsou vynášena rychle, jsou odůvodněná a jsou vykonávána bez průtahů, přiznal částky, které jsou sice nižší než částky stanovené Soudem, ale nejsou nepřiměřené. Pokud však vnitrostátní právní prostředek nápravy nesplňuje všechny výše uvedené požadavky, lze mít za to, že částka, u které se bude moci procesní subjekt ještě považovat za "poškozeného", bude vyšší" (bod 95). Pokud odvolací soud nerespektoval zásadu rovnosti obou účastníků původního řízení, když v později projednávané věci (nutno dodat, že nalézací soud rozhodoval v době již pravomocně rozhodnuté věci stěžovatelovy sestry, přičemž byl na tuto skutečnost stěžovatelem upozorněn) rozhodl rozdílně, aniž by však svůj postup relevantně odůvodnil, resp. odůvodnil jej v rozporu s konstantní judikaturou ESLP, porušil v konečném důsledku stěžovatelovo zákonné právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím garantované čl. 36 odst. 3 Listiny. Nezákonnost rozhodnutí shledává Ústavní soud v interpretaci zákona o odpovědnosti státu, která nebyla konformní s ústavním pořádkem, do něhož patří i Úmluva (v interpretaci podávané ESLP). Při novém rozhodování by měl soud vzít v úvahu i délku řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za průtahy v původním řízení, neboť jinak, v souladu s judikaturou ESLP, by žalobu nebylo možno považovat za efektivní prostředek nápravy, když samo řízení o ní trvalo 2/3 doby původního, průtahy zatíženého řízení; v úvahu bude třeba vzít i dobu potřebnou k provedení řízení o ústavní stížnosti. I k této otázce se v citovaném rozsudku vyjadřuje ESLP, když uvádí, že "[d]okonce připadá v úvahu, aby soud, který stanoví částku náhrady, potvrdil vlastní průtahy a v důsledku toho přiznal mimořádně vyšší náhradu, aby tak pokryl toto dodatečné prodlení" (bod 96), přičemž tento postup se v daném případě jeví jako přiléhavý.
17. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem senátu 58 Co Městského soudu v Praze došlo k porušení základního práva stěžovatele na rovnost před zákonem (bod 12) a s ním spojené předvídatelnosti soudního rozhodnutí, a tím i k porušení zásady právní jistoty [bod 12, obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2070/07 ze dne 13. 12. 2007 (N 223/47 SbNU 935)], když tento později rozhodující senát rozhodl skutkově a právně totožnou věc zcela odchylně od senátu 21 Co Městského soudu v Praze, přičemž svůj postup řádně neodůvodnil (bod 15), resp. odůvodnil jej v rozporu s konstantní judikaturou ESLP (bod 14). Tedy nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny porušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2009 č. j. 58 Co 407/2009-60 základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 3 Listiny.
18. Nad rámec rationis decidendi, jako obiter dictum, v souvislosti s rozhodováním předmětné věci Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je ve věcech podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nucen provádět v nezbytných případech korekci právních názorů a zejména sjednocování judikatury v předmětných otázkách, které však přísluší Nejvyššímu soudu. Současný "systém" dovolacího řízení nezná jiný prostředek zajišťování jednoty rozhodování ve věcech podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., než je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě [obdobě ve vztahu k §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. viz nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363)].
19. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadené a ve výroku I tohoto nálezu uvedené rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.