ECLI:CZ:US:2010:2.US.913.10.1
sp. zn. II. ÚS 913/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. Š., právně zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Západní 31, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. 19 Co 358/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. 11 C 396/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36, čl. 2, čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby stěžovatele, kterou se domáhal po žalované - Správě služeb Městské policie hl. m. Prahy, příspěvkové organizaci, zaplacení částky 3 650 Kč s 26% úrokem z prodlení od 21. 12 2007 do zaplacení, a to z důvodu bezdůvodného obohacení. K bezdůvodnému obohacení mělo dojít tím, že stěžovatel musel zaplatit žalovanou částku za vydání odtaženého vozidla, v němž byly pro něj důležité dokumenty přesto, že není vlastníkem vozidla. Soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, neboť stěžovatel neprokázal, že předmětnou částku zaplatil pouze za vydání dokumentů, nikoli za odtažení a parkování vozidla. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a konstatoval, že stěžovatel ve věci zjevně jednal za provozovatele vozidla, kterým je jeho zaměstnavatel MAX Stavební, a. s., neboť se prokázal kromě průkazu své totožnosti rovněž technickým průkazem vozidla a předmětné vozidlo převzal. Soud dospěl k závěru, že žalovaná nepřevzala žalovanou částku bez právního důvodu, nýbrž v souladu s ust. §54 odst. 1 a 4 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel s oběma rozsudky nesouhlasí a tvrdí, že obecné soudy věc řádně neprojednaly a své závěry v rozsudku řádně neodůvodnily.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
O takový případ se v dané věci zjevně nejedná. Obecné soudy se případem zabývaly způsobem odpovídajícím míře jeho závažnosti a dospěly k závěru, že se v dané věci o bezdůvodné obohacení ze strany žalované nejednalo. Tento závěr dostatečným způsobem odůvodnily a Ústavní soud nemá důvod jejich odůvodnění považovat za neúplná či neodpovídající ust. §157 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře vysvětlil, že porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není neúspěch účastníka ve sporu, protože žádné ústavně zakotvené právo procesní úspěch účastníka nezaručuje, a ani zaručovat nemůže, ale je jím skutečné porušení zásad spravedlivého procesu v projednávané věci, k čemuž však v projednávané věci nedošlo.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu