ECLI:CZ:US:2010:2.US.916.10.1
sp. zn. II. ÚS 916/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem, se sídlem v Českém Krumlově, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2009, č. j. 3 Aps 3/2009-82, a postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Ca 218/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 30. března 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jímž stěžovatel žádá zrušit usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2009, č. j. 3 Aps 3/2009-82, a zakázat Krajskému soudu v Českých Budějovicích sdělovat v předkládací zprávě jiné údaje, než svou dikcí vyjadřuje ustanovení §108 odst. 1 s. ř. s. a přikázat mu uvést předkládací zprávu ve věci sp. zn. 10 Ca 218/07, č. l. 74, do souladu se spisem. Stěžovatel se cítí dotčen na svých základních právech a v podání blíže osvětluje proč.
Návrh je nadepsán jako "Opravná ústavní stížnost" a v jeho rubrice je uvedeno, že má být zatříděn ke sp. zn. I. ÚS 2370/09. Bylo proto třeba nejprve vyjasnit, zda jde o podání iniciující nové řízení, či o podání náležející k řízení již probíhajícímu pod stěžovatelem uváděnou spisovou značkou. Z evidence u Ústavního soudu zahájených, probíhajících a skončených řízení soudce zpravodaj zjistil, že sp. zn. I. ÚS 2370/09 byla přidělena přípisu stěžovatele, podanému k Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2009, a že dne 16. 9. 2009 bylo toto jeho podání podle §41 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odloženo. Vyrozumění o tom stěžovatel převzal dne 26. 9. 2009. Další podání označené jako ústavní stížnost tedy mohlo být vyhodnoceno leda jako snaha o vyvolání řízení nového, byť jej stěžovatel směřoval do již existujícího spisu.
Soudce zpravodaj tedy dále zkoumal, zda stěžovatelův návrh odpovídá po stránce formálních náležitostí a předpokladů zákonu o Ústavním soudu. Dospěl k závěru negativnímu.
V části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu je návrh podán evidentně opožděně. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Jak vyplývá z odůvodnění vyrozumění sp. zn. I. ÚS 2370/09, k odloženému podání stěžovatel připojil nyní napadené usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2009, č. j. 3 Aps 3/2009-82. Muselo mu tedy být doručeno před podáním odloženého návrhu, tj. před 8. 9. 2009. Z podacího razítka na obálce založené ve spisu u návrhu nyní přezkoumávaného zároveň vyplývá, že k poštovní přepravě byla zásilka s ústavní stížností předána dne 29. 3. 2009. Stížnostní lhůta tedy dávno marně uplynula. Ustanovení zákona o délce lhůty k podání stížnosti je kogentní povahy, a Ústavní soud proto nemůže tuto lhůtu prominout ani prodloužit (srov. např. též usnesení IV. ÚS 248/96 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní stížnost musela být v této části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě zákonem k tomu stanovené.
Předpoklady pro přezkum návrhu nejsou splněny ani v jeho zbývající části, kde stěžovatel brojí proti tomu, jak krajský soud formuloval své stanovisko ohledně dodržení lhůty k podání kasační stížnosti (§108 odst. 1 s. ř. s.). Podmínkou ústavní stížnosti podané podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zásah orgánu veřejné moci, porušující základní právo nebo svobodu. Takový zásah může mít podobu rozhodnutí, opatření nebo jiného zásahu orgánu veřejné moci. Přitom ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. V zásadě tedy pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Doplňkem je pak pravomoc přezkumu "jiného zásahu" orgánu veřejné moci (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243). Za rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení lze označit akty orgánů veřejné moci vydané jimi v soudním či správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Není přitom důležité, jak je akt označen (rozhodnutí, jmenování, udělení, opatření, dohoda, usnesení, výměr, rozkaz, zřízení, výnos, potvrzení, oběžník, upozornění, výzva, příkaz, výpověď, oznámení, souhlas, stvrzenka, výmaz, atd.). Podstatné je, zda takovým aktem bylo autoritativním způsobem zasaženo do právní sféry fyzické nebo právnické osoby. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je pak nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, str. 337).
Předmětné stanovisko krajského soudu pod uvedené vymezení podřadit nelze. Jde o interní hodnocení podmínky řízení adresované dalšímu článku soudní soustavy, které se do procesního a právního postavení stěžovatele nijak nepromítá, to může učinit leda následné rozhodnutí. Brojit ústavní stížností pak má (resp. měl) proti tomuto rozhodnutí. Stěžovatel tedy nenapadá ani rozhodnutí orgánu veřejné moci ani jiný zásah takového orgánu, přezkum Ústavním soudem je zde proto vyloučen.
Ve zbývající části tedy návrh nesplňoval jeden ze základních předpokladů pro to, aby o něm mohlo být meritorně rozhodnuto, neboť k jeho projednání není Ústavní soud příslušný. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu proto musel být odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2010
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj