ECLI:CZ:US:2010:3.US.1053.10.1
sp. zn. III. ÚS 1053/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. M. N., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009, č. j. 22 Co 285/2009-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") byl zrušen v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu.
Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 10. 2008, č.j. 27 C 284/2007-21, bylo k návrhu vedlejšího účastníka (společnosti AUSTIS, a. s., se sídlem v Praze 5 - Slivenec, K Austisu 680) uloženo stěžovateli zaplatit částku 6 434 Kč s příslušenstvím z titulu dlužné úhrady za vyúčtování služeb souvisejících s užíváním nemovitostí.
Odvolací soud toto rozhodnutí napadeným rozsudkem potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že spornou částku vedlejšímu účastníkovi přiznaly na podkladě předloženého vyúčtování a nevzaly v úvahu, že v řízení před obecnými soudy oponoval námitkou, že předmětná písemnost "není důkaz o tom, že plnění bylo poskytnuto", odpovídající tvrzení označil ve vyjádření k žalobě za "sporné" a v závěrečném návrhu pak za "neprokázané".
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodného podústavního práva je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je zde významné potud, že právě tak je tomu v dané věci.
Posuzovaná ústavní stížnost totiž představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, v ní obsažená argumentace nikterak nesměřuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní, a stěžovatel očividně očekává (nepřípustně), že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí přezkumu z pozice běžné instanční (opravné) instance. Absence ústavněprávně relevantních námitek však sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu stěžovatelova zájmu) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém shora - je návrhem zjevně neopodstatněným.
Stěžovatel opomíjí především okolnost, že vycházet z listinného důkazu předloženého vedlejším účastníkem, resp. kontextu vzájemných právních vztahů (a nežádat od něj další důkazní návrhy), bylo myslitelné - právě - coby výraz určitého hodnocení provedených důkazů, ke kterým náleželo zejména vyúčtování poskytnutých služeb, a to při současném uvážení stěžovatelových tvrzení, z nichž nevyplynulo, že vyúčtované služby poskytnuty nebyly (srov. shodně jeho poukaz obsažený v ústavní stížnosti, že měl "výhodu těžit z neúplné apelace bez ohledu na materiální pravdu"). Obojí nevykazuje jakékoli znaky ústavněprávní nedostatečnosti; naopak soudy předestřené úvahy lze mít za logické a adekvátní.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu