ECLI:CZ:US:2010:3.US.1124.10.1
sp. zn. III. ÚS 1124/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. července 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. O. B. a 2. I. S., obou zastoupených JUDr. Janem Stančíkem, advokátem ve Valašském Meziříčí, ul. Hemy 855, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 12. 2009 č. j. 1 Ko 60/2008-473 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2008 č. j. 20 K 81/98-337, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 4. 2010, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 15. 6. 2010, stěžovatelky napadly a domáhaly se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy zasáhly do jejich práva na soudní ochranu, čímž porušily čl. 36, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatelek jako konkursních věřitelek na zproštění Mgr. Jiřího Fialy funkce správce konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Frýdlant nad Ostravicí (výrok I) a dále jím byl zamítnut návrh, aby stěžovatelkám k ochraně jejich práv byl namísto advokátky JUDr. J. B. ustanoven jiný zástupce (výrok II). K odvolání stěžovatelek Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením změnil výrok I usnesení soudu prvního stupně tak, že předmětný návrh zamítl, ve výroku II pak toto usnesení potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelky obecným soudům vytýkají, že pro rozhodování o jejich návrhu nevzaly dostatečně v úvahu, že správce do konkursní podstaty zahrnul nemovitosti převedené kupní smlouvou z 1. 4. 1998 na Frýdlantskou zemědělskou, a. s., pozdě, a to až po vyjádření Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 2. 8. 2007, resp. že se spokojily s nepravdivým vyjádřením správce konkursní podstaty, že kupní smlouvu neměl k dispozici. Dále stěžovatelky nesouhlasí s tím, že obecné soudy považovaly za nedůvodnou námitku, že správce konkursní podstaty popřel jejich pohledávku. Poukazují přitom na to, že správce konkursní podstaty nepostupoval nestranně, když nepopřel pohledávku jiného konkursního věřitele, jejich zemřelého bratrance, která nebyla vůbec podložena, protože prý de facto šlo o jejich majetek. Jde-li o zamítnutí návrhu týkajícího se ustanovení jiného zástupce, stěžovatelky uvádějí, že obecné soudy dostatečně nevzaly v úvahu, že je výše uvedená advokátka včas neinformovala o zamítnutí návrhu na odvolání správce konkursní podstaty (pozn.: usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2007 č. j. 20 K 81/98-317), čímž jim upřela možnost rozhodnout se, zda uplatní opravný prostředek. Napadená rozhodnutí jsou tak dle stěžovatelek zatížena nadměrným formalismem s prvky libovůle, což mělo mít za následek odepření spravedlnosti. Obecné soudy nerespektovaly hlavní poslání soudního řízení dle §1 a §3 občanského soudního řádu, a tím porušily princip rovnosti účastníků řízení a kontradiktornosti řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak patrno z napadených usnesení a zejména pak z usnesení Vrchního soudu v Olomouci, obecné soudy se předmětnými návrhy stěžovatelek zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč jim nebylo možno vyhovět. Stěžovatelky v ústavní stížnosti na příslušné zdůvodnění v podstatě nereagují a znovu opakují své důvody s tím, že obecné soudy nevzaly "dostatečně" v úvahu některé skutečnosti. V podstatě se tak domáhají toho, aby Ústavní soud celou věc z meritorního hlediska posoudil namísto soudů obecných, a to takovým způsobem, že těmto skutečnostem přisoudí váhu, jakou by dle názoru stěžovatelek měly mít, a následně aby - namísto obecných soudů - rozhodl, že je třeba zmíněným návrhům vyhovět. To však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jak totiž opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je ve své podstatě vyjádřením nesouhlasu s řádně odůvodněnými závěry obecných soudů, což danou věc do ústavně právní roviny nijak "neposouvá" (když žádné ústavně zaručené právo na kladné posouzení předmětných návrhů neexistuje), Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu