ECLI:CZ:US:2010:3.US.1136.10.2
sp. zn. III. ÚS 1136/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2009, č. j. 7 Co 3261/2009-46, a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 16. 10. 2009, č. j. 15 Nc 1922/2008-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatelka Okresnímu soudu v Písku navrhla, aby bylo dodatečně projednáno dědictví po B. N. (nar. XX. X. XXXX, zemřelé XX. X. XXXX), a to vzhledem k majetku, který podle jejích tvrzení představuje obchodní podíl zůstavitelky ve společnosti Něsta výroba poživatin s. r. o., s podílem 90% její účasti ve společnosti.
Ústavní stížností napadeným usnesením soud prvního stupně návrh zamítl se závěrem, že nebylo prokázáno, že by existoval (tvrzený) majetek, náležející do dědictví po jmenované zůstavitelce.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích rovněž stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když ve shodě s ním dospěl k závěru, že stěžovatelka v řízení neprokázala tvrzení o existenci označené společnosti ke dni úmrtí zůstavitelky, resp. jejího obchodního podílu v ní.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy neúplně zjistily skutkový stav, resp. že jimi zjištěný skutkový stav je ve zjevném rozporu s "dostupnými" důkazy, a zejména soud prvního stupně své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. V důsledku těchto pochybení, jež vyústila v neopodstatněné zamítnutí jejího návrhu, byla stěžovatelka dotčena nejen v právu na spravedlivý proces, nýbrž i v právu zakotveném v čl. 11 odst. 1 Listiny, podle něhož se dědění zaručuje.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
To je významné potud, že o takovou situaci jde i v nyní posuzované věci.
Ačkoli se stěžovatelka dovolává ústavněprávních argumentů, je evidentní, že čl. 11 odst. 1 Listiny může být dotčen jen prostřednictvím čl. 36 odst. Listiny, avšak zde neakceptovatelně potud, že nemůže být "ve hře" nic jiného než prostá ("podústavní") správnost (úplnost) rozhodného skutkového základu.
Stěžovatelka ostatně opětovně uplatnila skutkové námitky, jež adresovala již soudům obecným, které se s nimi vypořádaly (zde zejména odvolací soud) způsobem, který má racionální a logickou základnu, přičemž pouhá možnost jiné skutkové verze, byť rovněž odůvodnitelné, "excesivními", resp. "svévolnými", skutková zjištění obecných soudů samozřejmě nečiní.
Jen to by však mohlo být důvodem zásahu Ústavního soudu; taková situace v dané věci nenastala a závěrům, k nimž se obecné soudy uchýlily, z výše vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nelze ničeho vytknout. Z odůvodnění rozhodnutí zejména odvolacího soudu, z jeho logické a srozumitelné argumentace, je pak zřejmé, jakými úvahami se oba soudy řídily, a na základě jakých skutkových zjištění dospěly ke konečným závěrům právním.
Přijmout požadavky přezkumu, z nichž vychází stěžovatelka, předpokládá možnost dovolávat se Ústavního soudu jakožto další opravné instance v režimu obecného soudnictví, jíž však - jak bylo výše řečeno - není.
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn.
Ústavní soud ji proto podle výše zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu