ECLI:CZ:US:2010:3.US.1150.10.2
sp. zn. III. ÚS 1150/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. C., zastoupeného Mgr. Radkem Jilgem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 1013/14, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2010, č. j. 11 Co 583/2009-163, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 11. 2009, č. j. 15 C 251/2008-125, ze dne 31. 8. 2009, č. j. 15 C 251/2008-111, a ze dne 16. 3. 2009, č. j.15 C 251/2008- 37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 3. 2009, č. j. 15 C 251/2008- 37, byl zamítnut návrh stěžovatele (v řízení žalobce), aby mu byl k ochraně jeho zájmů v řízení o žalobě o náhradu škody proti státu (sp. zn. 15 C 251/2008) ustanoven advokát.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 11 Co 194/2009, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud poté (též stížností napadeným) usnesením ze dne 31. 8. 2009, č. j. 15 C 251/2008-111, návrh stěžovatele znovu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků dle §138 o. s. ř., a současně konstatoval, že v daném řízení náležité uplatnění procesních práv zvláštní odborné znalosti (advokátem) nevyžaduje.
Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel odvolání nepodal, a tím nabylo právní moci dnem 25. 9. 2009.
Dne 27. 10. 2009 podal stěžovatel další návrh, aby mu pro řízení byl ustanoven zástupce z řad advokátů, a Obvodní soud pro Prahu 2 o něm rozhodl rovněž ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 2. 11. 2009, č. j. 15 C 251/2008- 125, tak, že řízení zastavil, a to s odůvodněním, že "bylo v tomto řízení již jednou rozhodnuto o ustanovení zástupce a tudíž je zde dána překážka věci pravomocně rozhodnuté", přičemž stěžovatel "v žádosti neuvedl žádné nové skutečnosti a proto o tomto nároku již nemůže být znovu rozhodnuto".
Usnesením ze dne 1. 3. 2010, č. j. 11 Co 583/2009-163, Městský soud v Praze rozhodnutí o zastavení řízení potvrdil. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v úsudku, že je zde překážka rozsouzené věci, neboť stěžovatel i podle jeho názoru vskutku neuvedl "žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že v době jednoho měsíce (pozn.: od předchozího zamítavého rozhodnutí) došlo na straně žalobce (pozn.: stěžovatele) k tak zásadním změnám, že v době podání nového návrhu ... již splňuje podmínky pro ustanovení advokáta k ochraně svých zájmů". Za nerelevantní odvolací soud označil stěžovatelův argument, že bez zastoupení advokátem nebude schopen řádně formulovat petit žaloby, neboť z ustanovení §138 o. s. ř. nikterak neplyne, že by "každý právní laik", měl "automaticky" právo, aby mu byl ustanoven jako zástupce advokát.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že u něj "existovaly a existují zákonné předpoklady zakotvené v ustanovení §138 o. s. ř.", a pakliže obecné soudy jeho návrhu ve smyslu §30 o. s. ř. nevyhověly, porušily čl. 36 odst. 1 Listiny (každý má právo se domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu), její čl. 37 odst. 2, dle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a konečně i čl. 37 odst. 3 Listiny, jenž stanoví, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Konkrétně je stěžovatel názoru, že je namístě, aby při "vysoké míře formálnosti i odborné svébytnosti právnického povolání" mohl každý účastník řízení uplatnit své právo prostřednictvím advokáta či notáře, což se zjevuje právě v jeho věci "o náhradu škody či přiměřené zadostiučinění, což jsou právní instituty, které jsou i mezi odbornou právní veřejností považovány za obtížné jak z hlediska provádění důkazů, tak i z hlediska právního posouzení". Bez odborné pomoci advokátem je pak stěžovatel v nerovném postavení proti žalovanému státu, jestliže disponuje nejen "neomezenými prostředky", nýbrž i "armádou" odborně vyškolených zástupců s právním vzděláním.
Předtím, než byla ústavní stížnost doplněna advokátem, stěžovatel posledním dvěma usnesením oponoval tvrzením, že "nové skutečnosti uvedl, i když soud tvrdí opak", avšak obecné soudy na ně nereagovaly, což, jak dále rozvedl poukazem na jiné rozhodnutí, je v jeho věcech časté; obšírně poté stěžovatel dokládá, jak se shodná argumentace (slovní vyjádření) opakují v různých rozhodnutí, a předkládá podrobný popis těchto "plagiátorských kauz".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona Ústavním soudu téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Směřuje-li nyní podaná ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2009, č. j. 15 C 251/2008-111, jímž nebylo (v novém řízení) vyhověno návrhu stěžovatele o ustanovení právního zástupce, bylo posledním opravným prostředkem v řízení o tomto návrhu odvolání, jež však stěžovatel nepodal. V této části je tudíž nutno ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou pro nevyčerpání opravných prostředků; jinak by ostatně přicházelo v úvahu i její posouzení jako opožděně podané, neboť bylo-li napadené usnesení doručeno stěžovateli dne 9. 9. 2009 a ústavní stížnost proti němu podána až dne 20. 4. 2010, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 3. 2009, č. j. 15 C 251/2008- 37, nelze o přípustnosti ústavní stížnosti uvažovat rovněž, neboť toto rozhodnutí bylo v řízení k odvolání stěžovatele odstraněno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009, č. j. 11 Co 194/2009, který (toto nyní napadené) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Zbývá se zabývat posledními dvěma rozhodnutími, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2010, č. j. 11 Co 583/2009-163, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 11. 2009, č. j. 15 C 251/2008-125.
Zde je nevyhnutelné - v prvé řadě - zaznamenat, že "ústavněprávní argumentace", obsažená v doplnění ústavní stížnosti, je zcela mimoběžná tomu, co je obsahem těchto napadených rozhodnutí. Stěžovatel přehlíží, že jemu nepříznivý výsledek řízení nebyl založen na posouzení předpokladů pro ustanovení zástupce z řad advokátů jako takových (jejichž nedostatek, dovozený obecnými soudy v řízení o návrhu předchozím, zde podrobil, nadto v obecné rovině, kritice z pozic shora označených článků 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 3 Listiny), nýbrž na závěru, na kterém se oba soudy shodly, že věcnému projednání jeho návrhu brání překážka rozsouzené věci podle §103 a §104 odst. 1 o. s. ř. Jelikož tím pro posouzení ústavní stížnosti nemá tato (stěžovatelova) argumentace praktický význam, netřeba se k ní ani vyjadřovat; jen nad jinak rozhodný rámec dané věci může být příhodné poukázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu v části, v níž se tento soud k obdobným otázkám výstižně vyjádřil.
K posouzení tudíž zůstává toliko, zda obstojí rozhodnutí o zastavení řízení o ustanovení zástupce (advokáta) stěžovateli z důvodu nedostatku procesní podmínky řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, jak bylo výše řečeno, nemůže v ústavněprávním přezkumu jít o věcnou ("podústavní") správnost, klade se již jen otázka, zda obstojí z hlediska tzv. spravedlivého procesu, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Není-li tedy kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných (zde procesních) ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které obecné soudy aplikovaly, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze. Ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého práva, a to především opakovaným uplatněním námitky, že v pozdějším návrhu na ustanovení opatrovníka uplatnil nové skutečnosti, v důsledku čehož má jít i o "novou" věc. K ní se však již adekvátně vyjádřil odvolací soud, a jeho posouzení výše vyloženým podmínkám, kdy zásah Ústavního soudu je vyloučen, očividně vyhovuje. K odůvodnění usnesení odvolacího soudu lze jen doplnit (ve smyslu zdůraznění), že oponentura proti předchozímu rozhodnutí (identifikovatelná zde vskutku s již nepřípustným - opožděným - odvoláním) neznamená bez dalšího uvedení nových skutečností, rozhodných z pohledu existence překážky rozsouzené věci; takovými jsou jen ty, jež jsou relevantní coby podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř., a je-li tu kvalifikovaná potřeba ochrany zájmů účastníka řízení (§30 odst. 1, 2 o. s. ř.). Nic "nového" však v tomto smyslu stěžovatel neuplatnil, a ani v ústavní stížnosti tak nečiní.
Jinak řečeno, nelze odůvodnit existenci excesu z předvídatelného nazírání obou soudů, a tím ani úsudek o aplikační libovůli není k dispozici; přijaté závěry ohledně neodstranitelného nedostatku podmínek řízení obecné soudy též uspokojivě odůvodnily, a jejich závěr, že oproti původnímu návrhu nedošlo v poměrech stěžovatele ke změně odůvodňující nové rozhodnutí o ustanovení advokáta, za svévolný považovat nelze rovněž.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že tak je tomu i ve stěžovatelově věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu