ECLI:CZ:US:2010:3.US.1181.10.1
sp. zn. III. ÚS 1181/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: TESLA ELMI, a. s., IČ 46346864, se sídlem Purkyňova 99, 612 45 Brno, právně zastoupené JUDr. Jáchymem Kanarkem, advokátem AK se sídlem Smetanova 17, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2010 č. j. 21 Cdo 1017/2009-104, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. dubna 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 27. ledna 2010 č. j. 21 Cdo 1017/2009-104, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2008 č. j. 7 Cmo 193/2008-81 bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2008 č. j. 17 Cm 176/2005-58, kterým krajský soud zamítl žalobu žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") pro zmatečnost rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 16. dubna 1999 č. j. 6 Cm 182/90-213 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. června 2002 č. j. 7 Cmo 596/99-244. Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci napadla žalovaná dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. ledna 2010 č. j. 21 Cdo 1017/2009-104 podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se při posuzování zabýval pouze procesní stránkou věci (hmotněprávní stránka není vůbec v napadeném rozhodnutí zmiňována). V rozporu s poučením účastníků poskytnutým Vrchním soudem v Olomouci své rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil tím, že dovolání z důvodu ust. §238a odst. 1 písm. b) o. s. ř. není přípustné. Jednáním soudů podle stěžovatelky došlo k porušení ust. §157 o. s. ř., neboť buď byla stěžovatelka nesprávně poučena Vrchním soudem v Olomouci o svých procesních právech a potom mělo být jejímu dovolání vyhověno (rozhodnutí vykazovalo vady), nebo bylo poučení správné a potom mělo být o dovolání rozhodováno na základě jiných, než pouze procesních důvodů.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2008 č. j. 7 Cmo 193/2008-81 bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2008 č. j. 17 Cm 176/2005-58, kterým krajský soud zamítl žalobu žalované pro zmatečnost. Usnesení vrchního soudu obsahuje poučení, že "proti tomuto usnesení je možno podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení prostřednictvím Krajského soudu v Brně k Nejvyššímu soudu ČR [§238a odst. 1 písm. b) o. s. ř.]".
V souzené věci Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2008 č. j. 7 Cmo 193/2008-81 není přípustné podle ust. §238a odst. 1 písm. b), ust. §238a odst. 2 a ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ust. §238a odst. 1 písm. b), ust. §238a odst. 2 a ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
V ust. §238a odst. 1 písm. b) o. s. ř., na které odvolací soud ve svém poučení o možnosti podat dovolání odkázal, se uvádí, že dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. V odst. 2 citovaného ustanovení se uvádí, že ust. §237 odst. 1 a odst. 3 platí obdobně. Dovolání podle ust. §238a odst. 1 písm. b) o. s. ř. je tedy přípustné pouze při splnění podmínek dle ust. §237 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.
V předmětné věci nebylo dovolání podle ust. §238a odst. 1 písm. b), ust. §238a odst. 2 a ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, a přípustnost dovolání závisela pouze na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam [ust. §238a odst. 1 písm. b), ust. §238a odst. 2 a ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], přičemž dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, a proto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Z výše uvedeného vyplývá, že proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, není dovolání přípustné bez dalšího, nýbrž jen při naplnění předpokladu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř.].
Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 19, str. 345-346, dostupné na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.), tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole.
Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována, a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny založit nemůže.
Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení účastníků o možnosti podat dovolání, obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 343/2002, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 140, sp. zn. II. ÚS 328/06), jak se stěžovatelka mylně domnívá, což ostatně ani není tento případ.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu