ECLI:CZ:US:2010:3.US.123.08.1
sp. zn. III. ÚS 123/08
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 12. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 123/08 ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. J. S. a 2. A. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007 č. j. 18 Co 433/2007-484 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 1. 2007 č. j. 34 C 68/2004-13, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelů na zrušení předběžného opatření týkajícího se zákazu zcizit či zatížit specifikované nemovitosti a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, za účasti 1. Městského soudu v Praze a 2. Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a společnosti Frenn Trading B. V., se sídlem v Nizozemí, 5707 GL Helmond, Aarle Rixtelseweg 14, jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007 č. j. 18 Co 433/2007-484 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 1. 2007 č. j. 34 C 68/2004-13 se ruší.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 1. 2008, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 23. 10. 2007 č. j. 18 Co 433/2007-484, jakož i jemu předcházejícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 12. 1. 2007 č. j. 34 C 68/2004-13, přičemž tvrdili, že tato rozhodnutí porušují jejich základní práva zaručená ústavním pořádkem, konkrétně pak čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), a také že jimi došlo k porušení principu dělby moci, čímž nastal rozpor s čl. 2 Ústavy.
Výše zmíněným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 byl zamítnut návrh stěžovatelů na zrušení předběžného opatření, jež bylo na návrh vedlejšího účastníka nařízeno usnesením téhož soudu ze dne 11. 6. 2004 č. j. 34 C 68/2004-103 (kterým bylo Pražskému bytovému družstvu zakázáno zcizit či zatížit nemovitosti v tomto usnesení specifikované), a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí obvodní soud zdůvodnil tím, že stěžovatelé nejsou ve smyslu §74 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") k podání předmětného návrhu aktivně legitimováni, neboť nejsou účastníky řízení, a že ve smyslu §77 odst. 2 o. s. ř. tento návrh není z hlediska použitých důvodů důvodný. Proti citovanému rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, avšak městský soud je ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil, přičemž se plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o absenci aktivní legitimace stěžovatelů.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že na základě §23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), mají jako nájemníci - členové družstva nárok na bezúplatný převod bytové jednotky č. 2217/9 a garáže č. 2217/14 nacházejících se v domě č. p. 2217 na pozemku p. č. 3482/2 v k. ú. Chodov, obec Praha, jež jsou ve vlastnictví Pražského stavebního bytového družstva, a že soud, který uložil předmětným předběžným opatřením zákaz převodu mj. uvedených nemovitostí, nebyl oprávněn takto postupovat, a to vzhledem ke shora uvedené právní úpravě [zde stěžovatelé také argumentují ustanovením §28 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, a §285 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 312/2006 Sb.]. Stěžovatelé poukazují na to, že nelze předmětný zákaz uložit, neboť Pražskému stavebnímu bytovému družstvu je povinnost převodu stanovena kogentní právní normou (zde stěžovatelé příkladmo upozorňují na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii, ze dne 24. 5. 1988 ve věci Müller a další proti Švýcarsku apod.), a dále na své "legitimní očekávání" stran nabytí uvedeného majetku, přičemž se dovolávají nálezů Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 51/06 (N 171/42 SbNU 471; 483/2006 Sb.) a ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.). Vzhledem k tzv. legitimnímu očekávání měli být stěžovatelé ve smyslu §76 odst. 2 o. s. ř. účastníky řízení již ve fázi řízení o nařízení předběžného opatření [zde stěžovatelé odkazují na nález ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. I. ÚS 687/05 (N 18/44 SbNU 235)]. V další části ústavní stížnosti, jež obsahuje "vypořádání se" s argumentací vedlejšího účastníka uplatněnou ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 676/07 [nález sp. zn. I. ÚS 676/07 ze dne 12. 12. 2007 (N 219/47 SbNU 891)], stěžovatelé podrobně analyzují právní režim družstevních bytů a vyslovují názor, že v případě určitých družstevních bytů ztratilo družstvo možnost vykonávat své vlastnické právo v plném rozsahu a že z nich nemohou být uspokojeny jakékoliv závazky družstva jako dlužníka. Stávající i původní věřitel si přitom toho museli být vědomi. K otázce aktivní legitimace pak uvádějí, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu §76 odst. 1 písm. f) o. s. ř., protože jsou povinni strpět daný stav, a upozorňují také na ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb., zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že by mohli být v důsledku popsaného rozhodování obecných soudů svého majetkového nároku zcela zbaveni. Stěžovatelé také napadají závěr odvolacího soudu, že úhrada důvodných pohledávek musí mít přednost před splněním zákonné povinnosti, a to kvůli absenci jakékoliv právní argumentace, a uvádějí, že splnění "zákonných povinností" má přednost před plněním "závazků smluvních". Dle názoru stěžovatelů nelze jejich situaci srovnávat s tou, kdy se vlastník smluvně zaváže převést vlastnické právo na třetí osobu, protože kdyby nebylo možné závazek splnit, pak by došlo ke zrušení smlouvy a provedlo by se vypořádání účastníků daného závazkového vztahu, což by v jejich věci možné nebylo. V další části ústavní stížnosti stěžovatelé vytknuli městskému soudu, že jeho rozhodnutí neobsahuje údaj o tom, jaké usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje, v důsledku čehož je nepřezkoumatelné. Závěrem pak navrhli, aby se Ústavní soud usnesl, že věc, které se návrh týká, je naléhavá (§39 zákona o Ústavním soudu), a aby o ústavní stížnosti rozhodl v nejkratší možné době.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze zopakoval důvody, které jej vedly k vydání napadeného rozhodnutí, a v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění, přičemž argumentaci stěžovatelů stran legitimního očekávání shledal nedůvodnou, a navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl, příp. jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Obvodní soud pro Prahu 5 pouze odkázal na obsah napadených rozhodnutí.
Společnost Frenn Trading B. V. ve svém vyjádření podrobně líčí genezi celé kauzy a dále uvádí, že stěžovatelé by mohli být účastníky soudního řízení pouze za předpokladu, že by jim byla předběžným opatřením uložena povinnost, což se však nestalo. Dále nesouhlasí s názorem stěžovatelů, že nelze uložit povinnost zdržet se převodu zmíněné bytové jednotky, a argumentuje tím, že uvedené družstvo neplní své závazky vůči ní, resp. že se tomu soustavně vyhýbá, přičemž prokazatelně zcizuje svůj majetek. Za této situace byl návrh na nařízení předběžného opatření jedinou možnou obranou. K tvrzení stěžovatelů, že měli být účastníky řízení, uvádí, že soud rozhodující o návrhu na nařízení předběžného opatření nemůže zkoumat, zda má nějaká třetí osoba právo na převod dotčené nemovitosti do svého vlastnictví, protože se pouze posuzuje, zda byly rozhodné skutečnosti osvědčeny. Pokud by se připustil opačný závěr, znamenalo by to, že je soud povinen zkoumat, zda někomu nesvědčí právo na převod nemovitosti založené smluvně. Argumentace "legitimním očekáváním" je nesprávná, neboť rovněž uvedená společnost může "legitimně očekávat" uspokojení své pohledávky ze strany bytového družstva. Stejně jako ve srovnatelném případě, kdy se někdo smluvně zaváže k převodu vlastnictví někdy v budoucnu třetí osobě, lze tomuto převodu v případě neplnění jeho závazků zamezit předběžným opatřením. Tento vedlejší účastník dále vyjádřil názor, že stěžovatelé jsou členy bytového družstva se všemi právy s tím spojenými, a tedy nesou svou odpovědnost za to, že družstvo v důsledku svého chování nemůže svou povinnost vůči členům splnit. Závěrem vyslovuje nesouhlas s názorem stěžovatelů, že nemůže být bráněno povinnosti družstva k převodu bytu, přičemž poukazuje na ustanovení občanského soudního řádu týkající se výkonu rozhodnutí s tím, že v daném případě nejsou splněny zákonné podmínky na vyloučení předmětného majetku z exekuce, resp. na to, že neexistuje žádný právní důvod pro to, aby byly pohledávky věřitele uspokojeny z bytů ve smyslu §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů. Nařízené předběžné opatření pak brání Pražskému stavebnímu bytovému družstvu v plnění předmětné povinnosti vůči jeho členům. S ohledem na uvedené důvody navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Pražské stavební bytové družstvo uvedlo, že se otázkou předběžných opatření týkajících se jeho majetku Ústavní soud zabýval v usneseních sp. zn. IV. ÚS 85/05 a III. ÚS 170/05 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz), vydaných ve věci jím podaných ústavních stížností, které byly Ústavním soudem odmítnuty s tím, že povinnost bezplatného převodu bytové jednotky dle §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů je dána ex lege, a tak bezplatným převodům není možno bránit; družstvo však není osobou, které by ústavní právo svědčilo, resp. že k takovým argumentům by měl přihlížet soud, který by po skončení nalézacího řízení rozhodoval o výkonu rozhodnutí prodejem bytových jednotek. Uvedené družstvo poukázalo i na nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 676/07, jenž byl vydán v obdobné věci, a vyslovilo názor, že by Ústavní soud měl napadená rozhodnutí zrušit. Současně dalo Ústavnímu soudu podnět, aby zrušil ustanovení §23 odst. 2 věty první v části "do 30. června 1995" a věty druhé zákona o vlastnictví bytů, neboť na jeho základě vznikla nerovnost mezi členy bytových družstev, spočívající v tom, že jen ti členové družstva, kteří podali ve stanovené lhůtě výzvu k převodu vlastnictví bytu, by měli mít nárok na bezúplatný převod. Přitom v některých případech nemohli družstevníci výzvu včas podat, protože (zřejmě) splnění podmínek plynoucích z §24 odst. 5 a odst. 6 poslední věty zákona o vlastnictví bytů nebylo časově či z ekonomických důvodů možné. V této souvislosti navrhlo, aby byla jako svědek vyslechnuta Ing. G. L., pracovnice ČSOB, a. s., která spravuje investiční úvěry bytových družstev.
V replice ke shora uvedeným vyjádřením stěžovatelé odkázali na jinou svou repliku ze dne 25. 5. 2007, přednesenou v již zmíněné věci sp. zn. I. ÚS 676/07. Jde-li o obvodní soud, stěžovatelé uvedli, že tento soud zřejmě bude ústavněprávní hlediska akceptovat, avšak s ohledem na konzervativní přístup odvolacího soudu je kasační nález Ústavního soudu nutný. V souvislosti s městským soudem stěžovatelé uvedli, že se s jejich námitkami nevypořádal ani ve svém rozhodnutí a neučinil tak ani ve svém vyjádření. Dále se ztotožnili s názorem Pražského stavebního bytového družstva na kasaci napadených rozhodnutí a vyjádřili názor, že vedlejší účastník ignoruje závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 676/07. Současně navrhli, aby Ústavní soud provedl důkaz svým spisem vedeným pod uvedenou spisovou značkou. Závěrem upozornili, že vedlejší účastník nabyl pohledávku smlouvou, čímž na sebe dobrovolně vzal podnikatelské riziko plynoucí z nemožnosti uspokojit své pohledávky z majetku spadajícího pod režim §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, a že na podané ústavní stížnosti trvají. Současně navrhli, aby Ústavní soud rozhodl o publikaci nálezu ve Sbírce zákonů (§57 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Dopisem ze dne 25. 6. 2008 oznámil právní zástupce Pražského stavebního bytového družstva, že došlo k zániku plné moci. Vzhledem k tomu, že právnické osoby jako vedlejší účastníci řízení musí být podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v řízení před Ústavním soudem (po celou dobu) zastoupeny advokátem, Ústavní soud uvedený subjekt vyzval, aby předložil příslušnou plnou moc, přičemž jej upozornil, že pokud tak neučiní, nebude Ústavní soud moci s ním dále jednat. Na uvedenou výzvu Pražské stavební bytové družstvo nijak nereagovalo, a proto Ústavní soud s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal. Ústavní soud nemohl vzít v potaz ani jeho procesní úkony - návrh na výslech svědka či nesouhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť se vzhledem k absenci právního zastoupení staly bezpředmětnými.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Jak již bylo výše zmíněno, co do svého obsahu shodnou právní věcí se již Ústavní soud zabýval ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 676/07, přičemž vycházel z následujících tezí. Dle §23 a 24 zákona o vlastnictví bytů disponují členové družstva za splnění určitých podmínek právním nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do svého vlastnictví. Bezplatnost převodu není projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege, a z povahy věci pak plyne, že daný majetek nelze užít k uspokojení pohledávek družstva. Rozpor norem podústavního práva je jen zdánlivý, a to z důvodu, že pro posouzení věci je rozhodné uvážit opodstatněnou preferenci aplikované normy podústavního práva sledující ústavně chráněný účel před jinou normou takového práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu.
V dané věci členům družstva vzniklo ex lege legitimní očekávání, jež požívá ochrany podle čl. 1 Dodatkového protokolu, resp. těmto osobám svědčí ochrana realizace jejich majetkového práva. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud uzavřel, že členům družstva, kteří splnili určité (zákonem požadované) podmínky a ze zákona disponují právním nárokem na bezplatný převod bytové jednotky ve vlastnictví družstva, svědčí opodstatněná přednost ochrany jejich základního práva na ochranu majetku. Závěr obecných soudů o absenci aktivní legitimace, učiněný s odkazem na §74 odst. 2 o. s. ř., nelze přijmout právě s ohledem na to, že dané právo členů družstva zakotvené v mezinárodní smlouvě má před zákonem přednost (čl. 10 Ústavy). Závěrem Ústavní soud upozornil, že věřitel družstva si musí být vědom struktury majetku družstva, do něhož náleží i byty a další nemovitosti těch členů družstva, kteří ze zákona disponují nárokem na bezplatný převod do svého vlastnictví. Tomuto nároku je třeba, vzhledem k z něho plynoucímu legitimnímu očekávání, poskytnout přednostní ochranu.
Od výše uvedených závěrů se nemá důvod odchylovat ani III. senát Ústavního soudu. V jejich světle pak nemůže obstát právní argumentace vedlejšího účastníka. Ta je totiž založena na Ústavním soudem nesdíleném předpokladu, že své pohledávky může uspokojit i z toho majetku, který je družstvo povinno převést svým členům podle §23 a 24 zákona o vlastnictví bytů. Právě skutečnost, že zmíněná povinnost plyne přímo ze zákona (přičemž nelze přehlížet ani historicko-společenské poměry a souvislosti ani s tím související přijetí výše zmíněných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání a následně insolvenčního zákona), pak činí věc kvalitativně odlišnou od povinnosti vzniklé na základě právního úkonu, a proto Ústavní soud nemůže akceptovat, pokud vedlejší účastník staví obě situace na roveň a zakládá na tom svou právní argumentaci.
Vzhledem k výše uvedenému nezbývá Ústavnímu soudu než ve shodě se svým nálezem sp. zn. I. ÚS 676/07 konstatovat, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu.
Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelů, aby rozhodl podle §57 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, že nález bude publikován ve Sbírce zákonů České republiky, protože důvody uvedené v předchozím nálezu sp. zn. I. ÚS 676/07, tj. že právní názor v nálezu obsažený je vzhledem k předchozí judikatuře dostatečně známý a očekávatelný, a nelze mu proto připisovat všeobecný význam, platí i zde.
Ústavní soud proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatelům vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť nebylo možno od něj očekávat další objasnění věci a účastníci i vedlejší účastník s tímto postupem vyslovili souhlas (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).