ECLI:CZ:US:2010:3.US.1274.09.1
sp. zn. III. ÚS 1274/09
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 20. května 2010 sp. zn. III. ÚS 1274/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem Praha 4, Tomíčkova 2144/1, IČ 64949681, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2008 č. j. 66 Co 999/2008-37, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů exekuce, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2008 č. j. 66 Co 999/2008-37 se ve výroku I ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 13. 5. 2009 stěžovatelka napadla usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2008 č. j. 66 Co 999/2008-37, přičemž se domáhala, aby Ústavní soud toto usnesení ve výroku I zrušil.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 53 Nc 2181/2007, uvedený soud podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu zastavil exekuci na majetek povinné V. L. pro pohledávku ve výši 10 821,50 Kč s příslušenstvím, jež byla nařízena k návrhu stěžovatelky usnesením téhož soudu ze dne 26. 6. 2007 č. j. 53 Nc 2181/2007-6 (výrok I), dále stěžovatelce podle §89 věty druhé exekučního řádu uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Ivo Nedbálkovi (dále též jen "exekutor") náklady exekuce ve výši 7 735 Kč (výrok II) a povinné podle §87 odst. 2 exekučního řádu zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve stejné výši 7 735 Kč (výrok III).
Toto usnesení ve výroku II napadla stěžovatelka odvoláním, načež je Krajský soud v Ostravě usnesením napadeným touto ústavní stížností ve výroku II a III změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku 4 165 Kč, že povinná musí zaplatit na náhradě nákladů exekuce exekutorovi částku 3 570 Kč a stěžovatelce částku 4 165 Kč (výrok I), kromě toho uvedený soud rozhodl, že žádný z účastníků a ani exekutor nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Jde-li o povinnost náhrady nákladů exekuce vůči exekutorovi, krajský soud měl za to, že je třeba aplikovat ustanovení §89 exekučního řádu ve znění zákona č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a výše této náhrady že se stanoví podle §13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů. Byla-li tak v daném případě zjištěna nemajetnost povinné, podle krajského soudu paušálně určené či účelně vynaložené výdaje podle posledně citovaného ustanovení hradí vždy exekutorovi oprávněná, povinná mu pak hradí zbývající část nákladů exekuce, tj. odměnu, případně paušální náhradu za ztrátu času a za doručení písemností.
II.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazovala na skutečnost, že obecné soudy v její věci aplikovaly novelizované ustanovení §89 exekučního řádu, aniž by pro retroaktivní aplikaci tohoto ustanovení byl jakýkoli důvod. Nárok exekutora na úhradu nákladů exekuce je dle stěžovatelčina názoru nárokem hmotněprávním a soukromoprávním, a je tudíž třeba tento nárok při absenci příslušného přechodného ustanovení v zákoně, které by umožňovalo retroaktivní změnu obsahu právního vztahu mezi exekutorem a stěžovatelkou, posuzovat podle té právní úpravy, podle které tento nárok vznikl, tedy podle původního znění §89 exekučního řádu před účinností zákona č. 347/2007 Sb. (tj. přede dnem 1. ledna 2008). V daném případě bylo exekuční řízení zahájeno v roce 2007, tj. za platnosti právní úpravy, podle které stěžovatelka jako oprávněná byla povinna hradit případné náklady exekuce pouze tehdy, pokud by zastavení zavinila. V projednávané věci však bylo stěžovatelce uloženo uhradit náklady exekuce, aniž by v jejím postupu bylo shledáno zavinění na zastavení exekuce. Podle názoru stěžovatelky bylo postupem obecných soudů dotčeno její legitimní očekávání týkající se výsledku exekučního řízení ve vztahu k jeho nákladům. Stěžovatelka zahajovala exekuční řízení za situace, kdy si mohla být jista, že náklady exekuce (s ohledem na výklad podaný nejen Nejvyšším soudem, ale následně i Ústavním soudem) ponese jen ve velmi výjimečné situaci. Mohla se tedy spolehnout na to, že jejich úhrada bude uložena povinné, a to i v případě, že by byla nemajetná. Stěžovatelka zdůraznila, že retroaktivně vyvozeným důsledkům se nemohla jakkoli vyhnout. Pokud by vzala svůj návrh v současné době zpět, byla by tím spíš uznána povinnou hradit exekutorovi jeho náklady. Její legitimní očekávání přitom nekonkuruje zájmu exekutora, aby mu byly uhrazeny vynaložené výdaje, neboť ten nemohl mít legitimní očekávání ohledně toho, že mu výdaje nahradí právě oprávněná. Závěrem stěžovatelka podotkla, že popisovaný důsledek retroaktivní aplikace zákona č. 347/2007 Sb. je závislý na zcela nahodilé skutečnosti spočívající v okamžiku zastavení exekuce pro nedostatek majetku, resp. na celkové délce exekučního řízení. Je to přitom exekutor, který jediný je schopen ovlivnit délku exekučního řízení.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Krajský soud v Ostravě uvedl, že se - s ohledem na aktuální nálezy Ústavního soudu, v nichž bylo vyvozeno, že exekuci uskutečňovanou na základě usnesení soudu o nařízení exekuce vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. je nutno posoudit podle exekučního řádu ve znění účinném a platném do 31. 12. 2007 - s tímto názorem ztotožňuje a že uložením povinnosti zaplatit exekutorovi na náhradě nákladů exekuce 4 165 Kč byla porušena stěžovatelčina práva vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu navrhl ústavní stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí zrušit. Vedlejší účastníci, V. L. a Mgr. Ivo Nedbálek, soudní exekutor, se tohoto svého postavení omisivně vzdali.
IV.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána včas a i v ostatním splňuje formální náležitosti a další podmínky věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud předesílá, že se obsahově i právně shodnou problematikou již zabýval, a to mj. ve svých nálezech sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375), sp. zn. I. ÚS 1851/09 ze dne 29. 7. 2009 (N 172/54 SbNU 181) nebo sp. zn. II. ÚS 1303/09 ze dne 16. 9. 2009 (N 204/54 SbNU 531) - dostupné rovněž na internetové adrese http://nalus.usoud.cz, jimiž zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů poté, co konstatoval porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Např. v již zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09 Ústavní soud uvedl následující: "V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že v případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je dle Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad [nález sp. zn. II. ÚS 444/03 ze dne 30. 6. 2005 (N 134/37 SbNU 697), nález sp. zn. II. ÚS 37/04 ze dne 30. 6. 2005 (N 135/37 SbNU 705), nález sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 344/04 ze dne 15. 12. 2004 (N 191/35 SbNU 497), nález sp. zn. IV. ÚS 178/04 ze dne 26. 1. 2005 (N 18/36 SbNU 237)], který "šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny", a je proto "ve svém důsledku výkladem retroaktivním". V dané věci pak Ústavní soud otázku intertemporality posoudil použitím metody analogie legis. Dle §129 exekučního řádu se výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností tohoto zákona uskuteční podle dosud platných právních předpisů. Vycházeje z přístupu obdobného, jejž Ústavní soud aplikoval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06, a vycházeje dále z úvahy, dle níž není dán rozumný důvod pro odlišení účelů sledovaných exekučním řádem a jeho novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., nutno pro posouzení intertemporality založené předmětnou novelou analogicky vycházet z maximy vyjádřené v ustanovení §129 exekučního řádu a výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007. Ustanovení §89 exekučního řádu ve znění platném do 31. prosince 2007, tj. v době přijetí předmětných rozhodnutí, stanovilo následující: "Dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce.". Ústavněprávní interpretací uvedené dikce §89 exekučního řádu se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85) tuto judikaturu zevrubně rekapituluje, přičemž akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Připomenul, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Dle názoru Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž vyslovil tezi, dle níž hlediska rozhodování založená na zavinění oprávněného platí nejen v případě "prosté" nemajetnosti povinného, nýbrž i v případě nemajetnosti povinného, jenž "zanikl". V obecné rovině pak Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (N 12/48 SbNU 127) a sp. zn. IV. ÚS 2888/07 ze dne 12. 5. 2008 (N 84/49 SbNU 205) zformuloval obecnou zásadu, dle níž jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému - procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce. Nadto v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) dále připomenul, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.".
Závěry učiněné ve výše citovaném nálezu, jakož i v dalších shora označených rozhodnutích lze plně aplikovat i na projednávanou věc, přičemž Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se od nich měl jakkoliv odchylovat. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).