ECLI:CZ:US:2010:3.US.1275.09.1
sp. zn. III. ÚS 1275/09
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) - ze dne 8. dubna 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/09 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, 149 00 Praha 4, proti výroku I usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 10 Co 858/2008-30 částečně potvrzujícímu a částečně měnícímu rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž Okresní soud v Opavě rozhodl o zastavení exekuce, o nákladech exekuce a o nákladech řízení, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 10 Co 858/2008-30 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka výrok I usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2008 č. j. 10 Co 858/2008-30, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 5. 2008 č. j. 29 Nc 34/2005-16 ve výroku pod bodem II a III, a tvrdí, že jím došlo k porušení ústavně chráněných práv a svobod ve smyslu článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelce (v exekučním řízení oprávněné) tak bylo uloženo uhradit soudnímu exekutorovi část nákladů řízení spočívajících v jeho výdajích. Aplikace ustanovení §89 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 347/2007 Sb., vykazuje podle názoru stěžovatelky znaky nepřípustné retroaktivity, přičemž zdůrazňuje, že oba ve věci rozhodující soudy neshledaly v postupu stěžovatelky žádné pochybení, z něhož by se mohlo dovozovat její zavinění na zastavení exekuce, a tedy uložení povinnosti stěžovatelce hradit výdaje exekutora.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka rozebírá vývoj soudní judikatury v otázce výkladu citovaného ustanovení §89 exekučního řádu a zdůrazňuje, že i když novelizací tohoto ustanovení se změnil dosavadní stav tak, že v případě zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného hradí výdaje exekutorovi oprávněný, projednávaná věc byla zahájena počátkem roku 2005, tedy za účinnosti předcházející právní úpravy nákladů exekučního řízení, což mělo být v daném případě vzato v úvahu při rozhodování soudu o náhradě nákladů exekuce. Pokud se tak nestalo, soudy svými rozhodnutími porušily princip právní jistoty jako jednoho ze základních atributů právního státu, jakož i legitimní očekávání stěžovatelky ve vztahu k rozhodování o uložení povinnosti hradit náklady exekučního řízení.
II.
Z vyžádaného spisu vedeného Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. 29 Nc 34/2005 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Usnesením ze dne 21. 1. 2005 č. j. 29 Nc 34/2005-5 Okresní soud v Opavě vyhověl návrhu stěžovatelky jako oprávněné proti povinnému A. V. a nařídil na jeho majetek exekuci pro vymožení pohledávky stěžovatelky ve výši 12 308,80 Kč a příslušenství, jakož i nákladů exekuce (výrok I), provedením exekuce pověřil soudního exekutora Exekutorského úřadu v Opavě, Bochenkova 19, JUDr. Aleše Chovance (výrok II). Předmětné usnesení nabylo právní moci dne 20. 5. 2005.
Usnesením ze dne 23. 5. 2008 č. j. 29 Nc 34/2005-16 k návrhu stěžovatelky a po vyčíslení nákladů exekuce pověřeného soudního exekutora okresní soud exekuční řízení zastavil podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (výrok I), protože pověřený soudní exekutor nezjistil žádný majetek povinného postižitelný exekucí [§268 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], povinnému uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi částku 3 570 Kč (výrok II), stěžovatelce uložil zaplatit soudnímu exekutorovi částku 4 165 Kč (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Citované usnesení napadl pověřený soudní exekutor (výrok pod bodem II) a stěžovatelka (výrok pod bodem III).
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 11. 2008 č. j. 10 Co 858/2008-30 usnesení okresního soudu v napadené části (tj. výrok pod bodem II a III) potvrdil (výrok I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že povinnému uložil zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 4 165 Kč (výrok II), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil s názorem okresního soudu v tom, že s ohledem na nedostatek přechodných ustanovení k zákonu č. 347/2007 Sb., který novelizoval exekuční řád, je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat podle novelizovaného znění ustanovení §89 exekučního řádu, protože k zastavení exekuce došlo až za účinnosti této novely, neboť nárok na náhradu nákladů exekuce vznikl až v souvislosti s jejím zastavením. Odvolací soud dále zdůraznil, že není ve věci relevantní, na čí návrh soud exekuci zastavil, je-li faktickým důvodem takového postupu nemajetnost povinného; otázka zavinění proto není při uložení povinnosti stěžovatelce hradit hotové výdaje soudního exekutora v paušální výši 3 500 Kč spolu s 19% sazbou DPH podstatná.
Otázkou zavinění se odvolací soud zabýval při svém rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky a dospěl k závěru, že to byl povinný, kdo řádně a včas nesplnil povinnost uloženou mu vykonatelným exekučním titulem.
III.
K výzvě Ústavního soudu, aby se účastník řízení vyjádřil k připojené ústavní stížnosti, Krajský soud v Ostravě zastoupený předsedkyní senátu 10 Co JUDr. Miroslavou Holubovou uvedl, "že se k ústavní stížnosti nevyjadřuje".
IV.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků řízení upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od ústního jednání byl účastníky dán, proto bylo od ústního jednání upuštěno.
V.
Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost splňuje náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že je důvodná.
Jak zdůraznila stěžovatelka v ústavní stížnosti, pro posouzení tvrzeného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod je relevantní skutečnost, že v době nařízení exekuce na majetek povinného nebyla účinná novela exekučního řádu provedená zákonem č. 347/2007 Sb. Soudy tedy rozhodovaly o úhradě nákladů exekuce v souvislosti se zastavením exekuce až po více než třech letech od jejího nařízení, za účinnosti novelizovaného znění ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění zákona č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v němž absentují intertemporální ustanovení.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.) Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že v případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je dle Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad, který "šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání [nález sp. zn. II. ÚS 444/03 ze dne 30. 6. 2005 (N 134/37 SbNU 697), nález sp. zn. II. ÚS 37/04 ze dne 30. 6. 2005 (N 135/37 SbNU 705), nález sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 344/04 ze dne 15. 12. 2004 (N 191/35 SbNU 497), nález sp. zn. IV. ÚS 178/04 ze dne 26. 1. 2005 (N 18/36 SbNU 237)]. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení článku 4 odst. 4 Listiny, je proto ve svém důsledku výkladem retroaktivním". V dané věci pak Ústavní soud otázku intertemporality posoudil použitím metody analogie legis.
Podle §129 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, se výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností tohoto zákona uskuteční podle dosud platných právních předpisů. Pokud tedy nyní vychází z přístupu obdobného tomu, jejž Ústavní soud aplikoval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06, a shledává i v projednávané ústavní stížnosti jako správnou úvahu, podle níž není dán rozumný důvod pro odlišení účelů sledovaných zákonem č. 120/2001 Sb. a jeho novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., nutno pro posouzení intertemporality založené předmětnou novelou analogicky vycházet z maximy vyjádřené v ustanovení §129 exekučního řádu a výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit podle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007.
Tento závěr se v plném rozsahu vztahuje i na nyní projednávanou věc a je pro Ústavní soud i nadále závazný, neboť čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky dopadá do jeho poměrů, pokud zde Ústavní soud neshledá kvalifikovaný důvod k odchylce. To se však nestalo.
Současně a nad rámce výše uvedeného považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že obsahově a právně shodnou problematikou se Ústavní soud již zabýval v celé řadě svých nálezů. Lze připomenout např. nález sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375), sp. zn. I. ÚS 1851/09 ze dne 29. 7. 2009 (N 172/54 SbNU 181), případně nález sp. zn. II. ÚS 1303/09 ze dne 16. 9. 2009 (N 204/54 SbNU 531), nález sp. zn. III. ÚS 704/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 224/55 SbNU 99) a další (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Právní základ názorů vyjádřených v těchto nálezech byl Ústavním soudem vyložen již v dřívějším rozhodnutí, a to v nálezu ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 455/08 (N 51/52 SbNU 511), v němž bylo reagováno na potřebu hodnocení aplikace ustanovení §89 exekučního řádu právě se zřetelem k jeho novele provedené zákonem č. 347/2007 Sb.
V citovaném nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že není porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Dále konstatoval, že se nelze ztotožnit s interpretací, podle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Podle názoru Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.
V obecné rovině pak Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (N 12/48 SbNU 127) a sp. zn. IV. ÚS 2888/07 ze dne 12. 5. 2008 (N 84/49 SbNU 205) zformuloval obecnou zásadu, podle níž jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému. Procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce. Nadto Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) dále připomněl, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pro porušení práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví podle článku 11 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.