ECLI:CZ:US:2010:3.US.1277.10.1
sp. zn. III. ÚS 1277/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem Brno, Musorgského 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 29 Cdo 2802/2008-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu, jelikož je přesvědčena, že jí bylo upřeno právo "vlastnit majetek" dle článku 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), právo na spravedlivý proces a právo vyjádřit se ke všem důkazům zaručené jejími články 36 odst. 1 a 38 odst. 2. Dále stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost projednal mimo stanovené pořadí a odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť správce konkursní podstaty "přistoupil k písemné pohrůžce exekucí" a výkonem rozhodnutí "odnětím nemovitosti", o niž ve sporu jde, by jí vznikla "značná a nenapravitelná škoda".
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 34 Cm 46/2004 se podává, že tento soud o excindační žalobě stěžovatelky (žalobkyně) rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 21. 2. 2007 č. j. 34 Cm 46/2004-113 vyloučil z konkursní podstaty úpadce Zemědělské družstvo Pístov - v likvidaci budovu č. p. 20 - občanská vybavenost, na parcele č. 11, zapsanou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Jihlava, na LV č. 522 pro obec Jihlava, k. ú. Pístov u Jihlavy. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelce svědčí vlastnické právo k této nemovitosti na základě kupní smlouvy uzavřené s Agrodružstvem Pístov (dále jen "převodcem"), neboť námitka neplatnosti této smlouvy uplatněná správcem konkursní podstaty úpadce (dále jen "správcem") byla již pravomocně zhodnocena v řízení o žalobě na vyklizení dotčené nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 781/2002, v němž soud uzavřel, že kupní smlouva je platná, a tento závěr je závazný i pro dané řízení o vylučovací žalobě.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem 27. 2. 2008 č. j. 9 Cmo 233/2007-146 rozsudek soudu prvního stupně změnil, a žalobu stěžovatelky zamítl. Odlišně posoudil otázku závaznosti rozsudku o vyklizení nemovitosti, vycházeje z toho, že toto rozhodnutí, byť založené na posouzení, že žalobkyně je vlastníkem sporné nemovitosti, není takovou právní skutečností, která by měla sama o sobě za následek vyloučení této věci ze soupisu podstaty. Na základě doplněného dokazování dospěl naopak k závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu §39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením §18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, neboť byla uzavřena v době, kdy již byla předmětná nemovitost sepsána v majetku konkursní podstaty, přičemž správce k jejímu uzavření nedal souhlas.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2010 č. j. 29 Cdo 2802/2008-174 stěžovatelčino dovolání zamítl. Závěr, že v konkursním řízení je soud limitován tím, že otázku, kterou by jinak byl oprávněn řešit jako otázku předběžnou, musí při existenci jiného pravomocného rozsudku posoudit ve shodě s jeho výrokem, na projednávanou věc podle jeho názoru aplikovatelný není, neboť jednak otázka platnosti rozhodné kupní smlouvy nebyla řešena ve výroku rozsudku a jednak závěr o platnosti kupní smlouvy v řízení o vyklizení nemovitosti byl přijat na skutkovém základě o neunesení důkazního břemene správcem (ohledně tvrzení, že nemovitost sepsal do majetku konkursní podstaty před uzavřením kupní smlouvy). S odkazy na rozhodnutí vlastního velkého senátu sp. zn. 31 0do 1424/2006, na rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/2007, jakož i usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 349/2003, se pak dovolací soud vypořádal i s námitkou stěžovatelky, v níž poukazovala na svoji dobrou víru při nabytí dotčené věci.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem odvolacího soudu byla zbavena majetku nabytého v dobré víře na základě řádně uzavřené kupní smlouvy, která byla za platnou pravomocně označena v řízení o vyklizení, a namítá, že odvolací ani dovolací soud nerespektovaly "bod IV. stanoviska Nejvyššího soudu R 52/98", dle něhož i pro konkursní řízení platí překážka věci rozsouzené. Kromě toho obecným soudům vytýká, že se nevypořádaly s tím, že do soupisu majetku konkursní podstaty byl zahrnut i majetek, který byl platně převeden úpadcem na převodce a který představoval majetkové podíly osob, jež se nestaly členy zemědělského družstva, a tudíž se tento majetek, jehož zlomek představuje hodnota sporné nemovitosti, nemohl stát součástí obchodního majetku úpadce. Konečně stěžovatelka namítá, že do soupisu majetku konkursní podstaty byla zahrnuta parcela č. 14/3, kterou nabyla od "manželů Dvořákových", kteří "nemají a neměli nic společného" s majetkem úpadce ani převodce.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje i na to, že ohledně sporné nemovitosti byla vedena současně řízení o dvou vylučovacích žalobách (první byla podána převodcem, druhou podala později sama), přičemž o odvoláních v obou řízeních rozhodoval týž soud v totožném personálním složení, a proto je zde dána "možnost ovlivnění senátu". Tím, že se stěžovatelka nemohla připojit k vylučovací žalobě převodce, nemohla navrhnout důkazy v dostatečném rozsahu, neboť potřebné dokumenty byly v držení převodce. Dále stěžovatelka upozorňuje, že kdyby správce oznámil zapsání nemovitostí do konkursní podstaty katastrálnímu úřadu a ten tuto informaci promítl do poznámky v katastru nemovitostí, pak by - vědoma si rizika - nemovitost nekoupila. Konečně stěžovatelka namítá, že průtahy v řízení byla narušena její právní jistota a způsobena "prokazatelná škoda v oblasti možnosti uplatnění jejích procesních práv", neboť teprve rozhodnutím o vylučovací žalobě byla "vyvrácena její dobrá víra" založená rozhodnutím v řízení o vyklizení nemovitosti; v tomto okamžiku však již bylo promlčeno její právo na vydání bezdůvodného obohacení převodcem, jakož i přihlášení její pohledávky v konkursním řízení.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu)].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
K tomu se dodává, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je zde významné potud, že právě tak je tomu v dané věci.
Posuzovaná ústavní stížnost totiž představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů a v ní obsažená argumentace nikterak nesměřuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní; oproti tomu stěžovatelka očividně (a nepřípustně) očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí přezkumu z pozice běžné instanční (opravné) instance. Absence ústavněprávně relevantních námitek však sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu stěžovatelčina zájmu) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém v předchozím - je návrhem zjevně neopodstatněným.
Právní závěr vyjádřený ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98 (R 52/98), na který stěžovatelka poukazuje, není uplatnitelný v její věci, neboť v něm vyslovené pravidlo, že i pro konkursní řízení platí překážka věci rozsouzené, je spojováno se situací, kdy je zde pravomocně prohlášen konkurs na majetek dlužníka, jenž vylučuje, aby byl na téhož dlužníka prohlášen další konkurs. Oproti tomu je naopak přiléhavé poukázat na právní názor, v rámci tohoto stanoviska rovněž vyjádřený, dle kterého rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva není takovou právní skutečností, která by měla sama o sobě za následek vyloučení této věci ze soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce. Je totiž namístě zdůraznit, že v dané věci nešlo primárně o překážku rozsouzené věci, nýbrž o otázku, do jaké míry je soud rozhodující o excindační žalobě "vázán" dřívějším (mimo vazbu na konkursní řízení vydaným) rozhodnutím, v němž jako předběžná byla řešena i otázka vlastnictví věci, zahrnuté do konkursní podstaty jiného subjektu, úpadce. To, jak byla odvolacím a dovolacím soudem v dané věci tato otázka posouzena, jednak koresponduje tomu, že rozhodnutí o excindační žalobě nemá zásadně jiný dopad než "dovnitř" konkursního řízení, nikoli mimo jeho rámec (čímž se jimi uplatněná argumentace jen posiluje), a jednak (zde především) je v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů, pročež je nelze hodnotit ani jako excesivní ani "libovolné", resp. nepředvídatelné, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (viz jeho podmínky vyložené výše) vyčerpány.
Výtka, že se stěžovatelka nemohla připojit k vylučovací žalobě převodce, postrádá opodstatněnost potud, že výsledek nyní posuzovaného řízení není způsobilá ovlivnit.
Podobné platí o namítaném "ovlivnění senátu" dřívějším rozhodováním o vylučovací žalobě převodce, neboť zásady organizace soudní činnosti takový postup nikterak nevylučují; relevantní je jen to, zda obě řízení byla vedena řádně a v souladu s procesními předpisy.
Rovněž stěžovatelkou tvrzené nesplnění právní povinnosti správcem konkursní podstaty se nemůže promítnout do řízení o vylučovací žalobě tak, aby mělo vliv na jeho výsledek; stěžovatelce je však - při splnění zákonných podmínek - k dispozici institut náhrady škody (viz §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání). Stejně tak nelze úspěch v řízení o excindační žalobě činit závislým na tom, zda bude stěžovatelka posléze moci uplatnit další nároky, jež se spornou nemovitostí spojuje.
Posouzení ústavní stížnosti podle shora ohlášeného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tím odůvodněno.
K tvrzení stěžovatelky, že do soupisu majetku konkursní podstaty byl zahrnut majetek, který není majetkem úpadce, je přiléhavé uvést pouze tolik, že z obsahu vyžádaného spisu je patrno, že tuto námitku stěžovatelka uplatnila teprve v ústavní stížnosti, ač ji mohla a měla vznést již v řízení před obecnými soudy; ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde proto o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají (srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367). Uvedené lze vyjádřit i poukazem na princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), podle kterého je návrh nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to pak neznamená jen požadavek podání takových prostředků, nýbrž i "vyčerpání" všech dispozic, které konkrétní (již podaný) opravný prostředek zahrnuje. Z toho plyne, že nepřípustnou je i ústavní stížnost, v níž stěžovatelka uplatňuje námitky, které v řízení o opravných prostředcích před obecnými soudy neuplatnila, a tím nejen "nevyčerpala" (nevyužila) jejich procesní potenciál, nýbrž Ústavní soud tak staví do situace, kdy by měl hodnotit "spravedlivý proces" v rovině, v níž pro pasivitu stěžovatelky ani neproběhl.
V této části je proto ústavní stížnost nutno hodnotit jako nepřípustnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Výše předznačená posouzení, že ústavní stížnost je návrhem zčásti zjevně neopodstatněným a zčásti nepřípustným [§43 odst. 2 písm. a), §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], způsobují, že ji smyslu těchto ustanovení Ústavní soud v senátě (bez jednání) musel odmítnout.
Návrh na odklad výkonu napadeného rozsudku pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu