ECLI:CZ:US:2010:3.US.131.10.1
sp. zn. III. ÚS 131/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ing. J. N.o, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2009 č. j. 61 UL 39/2009-9, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. l. 2010, napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009 č. j. 61 UL 39/2009-9, kterým byl zamítnut jeho návrh, "aby Okresnímu soudu v Břeclavi byla určena lhůta pro vydání usnesení o přípustnosti či nepřípustnosti návrhu na změnu návrhu, podaného ve věci sp. zn. 8 C 262/2006 u Okresního soudu v Břeclavi dne 23. 1. 2007".
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá porušení článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení článku 36 odst. 1 Listiny a článku 36 odst. 1 Úmluvy shledává stěžovatel v údajně nikoli nestranném přístupu Krajského soudu v Brně k žalobkyni, a dále ve skutečnosti, že označený soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení uvádí údajně "nesprávné (nepravdivé) údaje". Jejich "nesprávnost (nepravdivost)" dovozuje stěžovatel zejména ze skutečnosti, že označený soud posuzuje právní úkony právní zástupkyně Mgr. C. stejně, jako by tyto úkony učinila žalobkyně - Ing. B. K. (dcera stěžovatele), i když prý "žalobkyně sama (osobně) žádné takové právní úkony neučinila".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 262/2006 se žalobkyně Ing. B. K. domáhá po svém bývalém manželovi přiznání výživného podle ustanovení §92 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel v tomto řízení nebyl připuštěn k zastupování žalobkyně jako její obecný zmocněnec. Okresní soud v Břeclavi ustanovil dne 29. 6. 2009 žalobkyni právní zástupkyní Mgr. C., advokátku z B. Stěžovatel do řízení vstoupil jako vedlejší účastník na straně žalobkyně z vlastního podnětu ve smyslu ustanovení §93 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") dne 17. 9. 2009.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 10. 2009 č. j. 61 UL 39/2009-9 zamítl návrh stěžovatele, aby Okresnímu soudu v Břeclavi byla určena lhůta pro vydání usnesení o přípustnosti či nepřípustnosti návrhu na změnu návrhu, podaného ve věci sp. zn. 8 C 262/2006 u Okresního soudu v Břeclavi dne 23. 1. 2007.
Krajský soud v Brně uvedl, že stěžovatel se domáhal určení lhůty k provedení výše označeného procesního úkonu s odůvodněním, že v řízení vedeném Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 262/2006, v němž se žalobkyně - Ing. B. K. po svém bývalém manželovi domáhá výživného, dochází k průtahům; podáním ze dne 23. 1. 2007 navrhla změnu žaloby, o níž dosud nebylo okresním soudem rozhodnuto.
Žalobkyně k výzvě soudu sdělila, že sice vůči vedlejšímu účastenství svého otce v projednávané věci nemá námitek, ale rozhodnout o jejím návrhu na změnu žaloby ze dne 23. 1. 2007 "nepožaduje".
Za této procesní situace krajský soud sice dovodil oprávněnost stěžovatele k podání zmíněného návrhu, současně však zdůraznil, že stěžovatel zcela pominul skutečnost uvedenou (a řádně vysvětlenou) již v dřívějším rozhodnutí krajského soudu ze dne 25. 9. 2009 č. j. 61 UL 35/2009-14, totiž že ke konzumaci specifikace žaloby ze dne 23. 1. 2007 došlo již při jednání před okresním soudem dne 3. 9. 2009, což potvrdila žalobkyně v podání ze dne 8. 10. 2009. V tomto smyslu je proto návrh stěžovatele v rozporu s procesními úkony žalobkyně, kterou v řízení podporuje. Z těchto důvodů krajský soud návrh stěžovatele zamítl.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že "vedlejší účastenství je jak v řízení před obecnými soudy, tak i v řízení před Ústavním soudem zákonem konstruováno jako procesní institut sloužící k podpoře toho účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, což ve svých důsledcích znamená, že vedlejší účastník sám řízení o ústavní stížnosti zahájit nemůže" (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2001 sp. zn. III. ÚS 719/2000, ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 177/04, a ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 979/07, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud z databáze Ústavního soudu ověřil, že žalobkyně, na jejíž straně se stěžovatel jako vedlejší účastník účastní řízení ve věci Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 8 C 262/2006, ústavní stížnost proti v záhlaví usnesení označenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009 nepodala. Jak vyplývá z odůvodnění předmětného usnesení, návrh stěžovatele na určení lhůty, podaný podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, krajský soud zamítl zejména s poukazem na zjištění, že návrh stěžovatele odporuje úkonům žalobkyně, kterou v řízení podporuje.
I když má stěžovatel ve smyslu ustanovení §93 odst. 3 věta prvá o. s. ř. stejná práva a povinnosti jako účastník řízení, přesto jeho úkony nesmí směřovat proti úkonům toho účastníka řízení, jehož v řízení podporuje. Není proto vůbec relevantní, jak stěžovatel, jako vedlejší účastník, hodnotí kvalitu právního zastoupení žalobkyně či jí zvolenou procesní strategii, neboť ty nejsou v žádném ohledu odvislé od jeho názoru či vůle.
Ústavní soud proto za situace, v níž byla ústavní stížnost podána jen stěžovatelem, nemohl ji posoudit jako návrh, jímž by stěžovatel v řízení před Ústavním soudem podporoval žalující účastnici, která v řízení před Okresním soudem v Břeclavi s návrhem stěžovatele nesouhlasila, neboť o vydání rozhodnutí ve smyslu stěžovatelem formulovaného návrhu nežádala.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že je vyloučeno učinit předmětem meritorního přezkumu ze strany Ústavního soudu rozhodnutí, které se dotýká, již s ohledem na předmět řízení sp. zn. 8 C 262/2006, zájmů žalobkyně Ing. Barbary Kočí, nikoli stěžovatele.
Jestliže tedy stěžovatel přesto podal ústavní stížnost, učinil tak jako subjekt nelegitimovaný, resp. neoprávněný. Proto soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj