ECLI:CZ:US:2010:3.US.1363.10.1
sp. zn. III. ÚS 1363/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. F., právně zastoupené JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou AK se sídlem Divadelní 16, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2006 č. j. 62 Co 154/2006-209 a proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1edna 2010 č. j. 29 Cdo 4576/2007-232, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. května 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2006 č. j. 62 Co 154/2006-209 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 26. 1edna 2010 č. j. 29 Cdo 4576/2007-232, a to pro porušení článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. září 2004 č. j. 7 C 64/98-132 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala proti žalovaným ad 1) a ad 3) určení, že kupní smlouva uzavřená mezi třetí žalovanou jako prodávající a první a druhou žalovanými jako kupujícími o prodeji domu čp. 1110 na stavební parcele č. 3124 v katastrálním území Břevnov, zapsaného na listu vlastnictví č. 2223 u Katastrálního úřadu Praha - město, je neplatná, a dále určil, že vlastníkem domu je třetí žalovaná, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání všech žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. prosince 2006 č. j. 62 Co 154/2006-209 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 1edna 2010 č. j. 29 Cdo 4576/2007-232 dovolání žalobkyně zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze a následně i Nejvyšší soud věc nesprávně posoudily, resp. "vyložily právní normu extrémně v rozporu se zákonem a právní posouzení případu extrémně odporuje výkladu příslušné právní normy". V důsledku toho prý došlo rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu k porušení základních lidských práv stěžovatelky, a to práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny a práva na soudní a jinou ochranu podle článku 36 Listiny.
Stěžovatelka je toho názoru, že k platnému vstupu společnosti třetí žalované do likvidace nedošlo, neboť dvě společnice, které na sebe později převedly celou nemovitost, nesplnily závazek ze společenské smlouvy změnit společenskou smlouvu pouze se souhlasem všech společníků, tj. i se souhlasem stěžovatelky. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle ustanovení společenské smlouvy za společnost vystupují navenek všichni čtyři společníci společně. Stěžovatelka se však žádného jednání za společnost nezúčastnila ani k tomuto úkonu nebyla ostatními společníky vyzvána a nedala k němu souhlas. Návrh na zápis vstupu společnosti do likvidace a jmenování likvidátora nebyl způsobilý zápisu, a pokud k němu došlo, stalo se tak v rozporu se zákonem.
Městský soud v Praze a Nejvyšší soud podle stěžovatelky nesprávně aplikovaly ust. §88 a 90 obch. zák. (ust. §90 obch. zák. na daný případ nedopadá) o zrušení a likvidaci společnosti na úkor smluvní volnosti upravené ve společenské smlouvě. V rozporu se společenskou smlouvou i zákonem, tj. stanovami společnosti ze dne 25. srpna 1993, přijaly nesprávný výklad ust. §35 odst. 2 obč. zák. jako doplňku ke společenské smlouvě tak, že rozhodující je skutečnost, že za společnost sice vystupují navenek všichni čtyři společníci společně, avšak pokud jde o rozhodování společnosti ve smyslu vztahů mezi společníky navzájem, rozhoduje většina hlasů podle bodu 5 doplňku společenské smlouvy ze dne 25. srpna 1993; tím prý soudy zcela pominuly smluvní volnost společníků o ujednání o zastupování společnosti.
Právní posouzení podle stěžovatelky "popírá základní princip práva, tj. princip elementární spravedlnosti, když soudy aplikovaly právní normy i smluvní ujednání účastníků odkazem na nesprávnou právní normu a i smluvní ujednání účastníků vyložily za použití nesprávné normy ve prospěch pouze některých účastníků ujednání". Konkrétně "přisvědčily skutkovému stavu, kdy dvě společnice neakceptovaly závazek ze společenské smlouvy a tím zbavily stěžovatelku jejího podílu na nemovitosti".
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka již ve svém dovolání. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval a vyčerpávajícím způsobem se s nimi vypořádal.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že pro posouzení, zda společnost mohla být zrušena s likvidací, není rozhodná skutečnost, jestli o zrušení společnosti s likvidací rozhodly dvě ze tří společnic, protože společnost byla zrušena a vstoupila do likvidace ze zákona, a to podle ust. §88 odst. 1 písm. a) obch. zák. v rozhodném znění. Společnice zrušení a likvidaci společnosti neodvrátily postupem podle ust. §88 odst. 2 obch. zák., protože se ve lhůtě určené společenskou smlouvou nedohodly na její změně tak, že společnost trvá i nadále bez J. K. Rozhodnutí dvou ze tří společnic o zrušení a vstupu společnosti do likvidace na tomto zákonem upraveném postupu, uvedl dovolací soud, nemohlo nic změnit.
Při posuzovaní, zda došlo k platnému jmenování likvidátorky, dovolací soud poukázal na to, že společenská smlouva společnosti, ve znění listiny označené jako "Stanovy společnosti Dům u Hvězdy, v. o. s. (doplněk ke společenské smlouvě)" upravovala v bodu 5 rozhodování společníků o vnitřních záležitostech společnosti tak, že rozhodují většinou. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že v souladu s touto úpravou mohly dvě ze tří společnic rozhodnout o jmenování likvidátorky. Ani výhradu, že odvolací soud nehodnotil postup, jímž byl dům převeden pouze na první a druhou žalovanou, přičemž nebyl důvod odepřít žalobkyni právo získat stejný podíl z likvidace společnosti, neshledal dovolací soud důvodnou. Vzhledem k tomu, že ze společenské smlouvy nevyplývá právo společníků, aby v případě likvidace společnosti byl na ně převeden podíl na nemovitosti, není kupní smlouva, uvedl dovolací soud, neplatná ani proto, že na dovolatelku (žalobkyni) nebyl převeden spoluvlastnický podíl.
Z hlediska ústavněprávního nelze rozhodnutím obecných soudů v předmětné věci nic vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu