ECLI:CZ:US:2010:3.US.1371.09.1
sp. zn. III. ÚS 1371/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 10. 2007 č. j. 11 C 4/2004-115 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2009 č. j. 27 Co 51/2008-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 25. 5. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byly porušeny čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že mu soudy měly přiznat právo na náhradu nákladů řízení proti žalobkyni. Stěžovatel má za to, že soudy rozhodly v rozporu se zákonnou úpravou, svévolně a způsobem neodpovídajícím procesnímu zavinění žalobkyně na zastavení řízení. Uvedl, že řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby a soudy měly rozhodovat dle zásady zavinění, a to z procesního hlediska (odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 315/07). Konstatoval, že zahájení řízení neinicioval, proti žalobě uplatnil procesní obranu (za pomoci právního zástupce), nárok neuznal a na žalovanou částku ničeho nezaplatil; přesto byla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno. Dále uvedl, že úpadce neztrácí procesní subjektivitu a může tak být účastníkem řízení. Po dobu konkursu však není hmotněprávním nositelem vymáhaného závazku a není proto pasivně legitimován. Pasivní legitimace není podmínkou řízení bránící projednání věci a vydání meritorního rozhodnutí. Nedostatek pasivní legitimace způsobuje procesní neúspěch aktivně legitimovaného účastníka.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ze Žďáru nad Sázavou sp. zn. 11 C 4/2004, ze kterého zjistil následující skutečnosti.
Žalobkyně podala dne 21. 1. 2004 proti stěžovateli (prvnímu žalovanému) a druhé žalované žalobu na náhradu škody ve výši 456.733,- Kč, kterou měli žalovaní zaplatit solidárně. Okresní soud vydal dne 3. 2. 2004 platební rozkaz, jímž žalobě vyhověl. Dne 11. 2. 2004 podala druhá žalovaná odpor; stěžovatel tak učinil dne 23. 2. 2004. Rozsudkem pro uznání ze dne 18. 11. 2004 okresní soud uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobkyni celou požadovanou částku a náklady řízení; v odůvodnění současně uvedl, že o žalobě ve vztahu ke stěžovateli rozhodne v konečném rozhodnutí ve věci. K odvolání druhé žalované krajský soud rozsudkem ze dne 10. 8. 2007 prvostupňový rozsudek pro uznání potvrdil; současně změnil výrok o nákladech řízení tak, že je přiznal v o polovinu nižší částce 28.390,- Kč. (Druhá žalovaná podala dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2009 prvostupňový rozsudek pro uznání i druhostupňový rozsudek zrušil z důvodu podstatných vad v náležitostech žaloby, tj. z důvodu nenaplnění hmotněprávních předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání.)
Dne 10. 10. 2007 žalobkyně vzala zpět žalobu vůči stěžovateli, což odůvodnila tím, že druhá žalovaná celou částku zaplatila a došlo tedy k plnému uspokojení žalobkyně. Současně navrhla uložit stěžovateli povinnost k náhradě (druhé) poloviny nákladů řízení, tj. 28.390,- Kč. Okresní soud usnesením ze dne 19. 10. 2007 řízení ve vztahu ke stěžovateli zastavil dle §96 občanského soudního řádu (tj. pro zpětvzetí žaloby) a současně mu uložil povinnost uhradit žalobkyni jí požadované náklady řízení. O nákladech řízení soud rozhodl dle §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu s tím, že žaloba byla podána důvodně a po podání žaloby byla požadovaná částka zaplacena, tedy stěžovatel zavinil zpětvzetí žaloby, a tím i zastavení řízení. Stěžovatel podal odvolání proti nákladovému výroku. Uvedl, že mělo být rozhodnuto dle §146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu, neboť žalobkyni žádné plnění neposkytl a z procesního hlediska tedy zastavení řízení nezavinil; částku zaplatila druhá žalovaná, a to na základě rozsudku pro uznání (stěžovatel tvrdil, že žalobkyní uplatňovaný nárok postrádá zákonný důvod). Stěžovatel také uvedl, že od počátku řízení do 27. 2. 2006 byl v konkursu, tedy nebyl pasivně legitimován; žalobkyně přitom svou pohledávku do konkursu nepřihlásila. Krajský soud usnesením ze dne 2. 4. 2009 změnil nákladový II. výrok prvostupňového soudu tak, že ve vztahu žalobkyně a stěžovatele žádnému nepřiznal právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení. Odvolací soud uvedl, že mělo být rozhodnuto dle §146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť podmínky pro aplikaci §146 odst. 2 občanského soudního řádu nejsou dány. Odvolací soud dal stěžovateli za pravdu, že to nebyl on, kdo žalobkyni plnil požadovanou částku. Současně konstatoval, že prohlášení konkursu představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení dle §104 odst. 1 občanského soudního řádu a řízení mělo být zastaveno, avšak o konkursu prvostupňový soud nevěděl a vydal platební rozkaz. Stěžovatel však v odporu proti platebnímu rozkazu ani později nepoukázal na nedostatek podmínky řízení a připustil tak neúměrné prodlužování řízení, a tím i nárůst nákladů řízení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2009 č. j. 27 Co 51/2008-145 je zjevně neopodstatněná.
Ze stabilní judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení a její výše, jakkoli se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto hlediska zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; pouze ve výjimečných případech Ústavní soud shledal dotčení práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, a to především v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujících zjevné a neodůvodněné vybočení (libovůli) ze soudní praxe obecně respektovaného standardu výkladu. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Extrémní vybočení protiústavní intenzity (spočívající v libovůli či zřejmém nespravedlivém výsledku) Ústavní soud v postupu krajského soudu neshledal. V dané věci šlo o spor, kdy stěžovatel a druhá žalovaná byli žalováni jako solidární dlužníci, přičemž požadovaný nárok byl splněn a řízení bylo zastaveno. Jakkoliv tedy stěžovatel namítá, že dluh neplnil konkrétně on, je zřejmé, že žalobkyně byla ve svém nároku zcela uspokojena (a to nikoliv nějakou osobou třetí stojící vně závazkového vztahu, ale solidárním dlužníkem). Za těchto okolností tedy rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů prvostupňového řízení dle §146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (byť by bylo lze uvažovat také např. o aplikaci moderace), navíc za současného upozornění na stěžovatelovo přispění k výši nákladů, nelze shledat jako libovolné či rozporné se zásadou spravedlnosti a přiměřenosti. Rozhodnutí krajského soudu dle Ústavního soudu nedosahuje intenzity protiústavnosti. Ústavní soud proto v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".
S ohledem na závěr Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesení krajského soudu nebylo třeba se zabývat napadeným výrokem II usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 10. 2007 č. j. 11 C 4/2004-115, když tento výrok byl odvolacím rozhodnutím změněn.
Ve vztahu k výroku I usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 10. 2007 č. j. 11 C 4/2004-115 je pak třeba označit ústavní stížnost za nepřípustnou a odmítnout ji dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť proti tomuto výroku o zastavení prvostupňového řízení nepodal stěžovatel odvolání, tedy nevyčerpal všechny opravné prostředky. Navíc se z logiky podává, že proti této části prvostupňového usnesení stěžovatel ani ústavní stížností brojit zřejmě nechtěl (toliko přehlédl v petitu ústavní stížnosti potřebu odlišit jednotlivé výroky prvostupňového usnesení a napadl toto usnesení jako celek).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu