ECLI:CZ:US:2010:3.US.1430.10.1
sp. zn. III. ÚS 1430/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. R., zastoupené Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Celená 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010, č. j. 54 Co 322/2009-251, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 12. 2008, č. j. 43 C 361/2003-200, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. 10. 2009, č. j. 43 C 361/2003-241, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozsudky obecných soudů vydaných v občanskoprávním řízení, jehož byla účastníkem, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 31 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 zčásti vyhověl žalobě stěžovatelky proti žalovanému J. G. o náhradu škody na zdraví, jmenovitě v dílčím nároku náhrady za ztížení společenského uplatnění (3.000,- Kč s příslušenstvím), žalobu však zamítl ohledně nároků bolestného, náhrady za ztrátu na výdělku, ušlého zisku, jakož i dalšího ("rozšířeného") nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění, které posoudil jakožto promlčené. K určení počátku subjektivní promlčecí lhůty soud uvedl, že "neuvěřil" tvrzení stěžovatelky, že se až krátce před podáním žaloby (14. 8. 2003) dozvěděla, kdo za škodu odpovídá; provedeným dokazováním bylo naopak zjištěno, že "hned v okamžiku úrazu" (pozn.: 15. 8. 2000) byl zjištěn majitel psa, který újmu na zdraví způsobil, což se podávalo z vícero pramenů (označení autobazaru, z nějž pes na stěžovatelku zaútočil, prvotní lékařské zprávy, v den úrazu sepsaného policejního záznamu, resp. z trestního oznámení stěžovatelky). V otázce počátku běhu promlčení nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění soud uplatnil názor, odvíjející se z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, podle kterého se "o škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění poškození dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění". Nárok stěžovatelky na zaplacení 3 000 Kč uplatněný v původní žalobě (a vycházející z hodnocení ztížení společenského uplatnění provedeného MUDr. K. dne 28. 11. 2000) proto posoudil jako včasný; rozšířila-li však stěžovatelka po podání žaloby tento nárok (dne 11. 5. 2006 a 7. 9. 2007), stalo se tak již po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty.
Městský soud v Praze rovněž stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a stěžovatelce uložil uhradit žalovanému náklady odvolacího řízení; ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nároky stěžovatelky uplatněné z titulu požadované náhrady škody za bolestné, ztrátu na výdělku, stejně jako v řízení dodatečně uplatněný nárok na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění, byly uplatněny po uplynutí subjektivní promlčení doby. Ztížení společenského uplatnění bylo možno zhodnotit po "ustálení zdravotního stavu v druhé polovině roku 2001", a nedošlo-li "od té doby ... k žádné změně zdravotního stavu, které by odůvodňovalo ztížení společenského uplatnění z jiných hledisek", bylo možno stěžovatelce vyhovět pouze ohledně ztížení společenského uplatnění "podle znaleckého posudku MUDr. K."; jestliže své nároky z tohoto titulu stěžovatelka posléze rozšířila, učinila tak po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Při rozhodování o nákladech odvolacího řízení se uchýlil k užití §142 odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř. s tím, že neshledal důvody k aplikaci §150 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatelka se závěry obecných soudů ohledně okamžiku počátku subjektivní promlčení lhůty pro uplatnění práva na náhradu škody nesouhlasí. V prvé řadě namítá, že se o tom, kdo za škodu odpovídá, nedozvěděla již 4. 10. 2000, jak dovodily, nýbrž až dotazem na policii v červnu 2003. Toto její tvrzení soudy dostatečně nezkoumaly a "vycházely pouze z domněnek", že byla (již dříve) seznámena s dokumenty, z nichž se informace o osobě odpovídající za škodu podávala. K uplatňovanému nároku na náhradu škody za ztížené společenské uplatnění pak uvádí, že žalobou původně požadovaná částka představovala ocenění ztížení společenského uplatnění, jež jí bylo známo podle "orientačního" bodového ohodnocení ke dni podání žaloby, avšak její zdravotní stav k tomuto dni nebyl konečný, o čemž svědčí i to, že později (3. 10. 2005 a 1. 12. 2005) bylo podáno nové bodové ohodnocení, vzhledem ke kterému rozšířila žalobu. Uložená povinnost k úhradě nákladů odvolacího řízení je pak podle stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy, neboť její zdraví je nenapravitelně poškozeno, přičemž to byl právě žalovaný, jenž svoji právní povinnost porušil.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.).
Co do námitek proti skutkovým zjištěním (uplatněných v rámci námitky z nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je proto potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Jelikož taková situace v dané věci očividně nenastala, přísluší Ústavnímu soudu se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry k určení počátku subjektivní promlčecí lhůty (co do učení, kdy se stěžovatelka dověděla o tom, kdo za jí vzniklou škodu odpovídá) mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Rozumnou oporu nemá ani představa, že by bylo možno výklad a aplikaci předpisů obecného práva provedeného obecnými soudy hodnotit za protiústavní z důvodu, že nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež k otázce počátku běhu lhůty pro uplatnění nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, jež byly v dané věci obecnými soudy uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného hmotného práva. Oba soudy své právní názory adekvátně odůvodnily a srozumitelně vysvětlily, přičemž jimi přijaté závěry mají oporu i v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. již zmíněné rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1169/2000 a dále i rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1256/2006, sp. zn. 25 Cdo 2682/2005 či sp. zn. 25 Cdo 1697/2007).
Nejvyšší soud zde standardně judikuje, že "posouzení ztížení společenského uplatnění se provede, jakmile je možné považovat zdravotní stav poškozeného za ustálený", přičemž škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po úrazu a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé následky úraz zanechal, a tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění poškozeného"; "o škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění se poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, neboť až tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah, zjistit; posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, je závislé na vyjádření lékaře".
V dané věci tak opodstatněně obecné soudy pokládaly za rozhodné, že k ustálení zdravotního stavu stěžovatelky došlo v druhé polovině roku 2001 (znalecký posudek MUDr. M. H. PhD. ze dne 27. 3. 2008), přičemž od té doby k žádné změně zdravotního stavu nedošlo; toto zjištění bylo pak významné potud, že pouze "v případně pozdějšího zhoršení již ustáleného zdravotního stavu může poškozenému vzniknout z původní škodné události další (nový) nárok na náhradu škody (náhradu za ztížení společenského uplatnění)" jež je nutno "posuzovat... z hlediska promlčení samostatně jako nárok se samostatnou promlčecí dobou a rozdílným začátkem jejího běhu" (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1379/96, a ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 159 a ročník 2006, pod č. 52, dále i rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1697/2007).
Nad tento rámec stojí za to stěžovatelce připomenout, že - ačkoli se formálně dovolává principů ústavněprávních - ve skutečnosti namítá pouhou věcnou "nesprávnost" napadených rozhodnutí, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, nestačí; stěžovatelka tím podléhá představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví a Ústavní soud další přezkumnou instancí; takové postavení, jak bylo již výše řečeno, mu však nepřísluší.
Ani ve vztahu k nákladovému výroku není dostatečného důvodu k zásahu Ústavního soudu, a to i kdyby měl za to, že aplikace ustanovení §150 o. s. ř. ve prospěch stěžovatelky by byla přiléhavější. Pochybnost o "přiléhavosti" rozhodnutí obecného soudu doložení zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky v rovině spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny totiž nepředstavuje.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu