ECLI:CZ:US:2010:3.US.1433.10.1
sp. zn. III. ÚS 1433/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ing. L. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem se sídlem Hustopeče, Dukelské nám. č. 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 12. května 2009 č. j. 54 Co 499/2008-125 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. září 2008 č. j. 12 C 33/2008-91, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2010 a doplněné dne 1. 7. 2010, napadá stěžovatel obě v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel podává projednávanou ústavní stížnost s vědomím, že již v roce 2009 uplynula zákonná 60denní lhůta k jejímu podání (ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatel dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodal. Z tohoto důvodu stěžovatel požádal "o prominutí zmeškání výše označené lhůty k podání ústavní stížnosti", neboť o tom, že jeho bývalý advokát nepodal ve věci dovolání, se prý dozvěděl až s odstupem sedmi měsíců, a to osobním dotazem na Nejvyšším soudu ČR. Současně tvrdí, že ústavní stížnost je přípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť údajně svým významem značně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na údajně nezákonný postup soudkyně soudu prvního stupně JUDr. Jany Trávníčkové, který mohl "zavdat příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnost soudcovské funkce", neboť při projednávání tohoto sporu postupovala nikoli nezaujatě a nestranně.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že p. A. Š., původní vlastník nemovitostí - obytného domu čp. 206 včetně příslušných pozemků, nacházejících se v kat. území Velká Bíteš, v odstupní smlouvě sepsané formou notářského zápisu v roce 1941 postoupil polovinu domu čp. 206 ve Velké Bíteši své dceři - L. Š. (matce žalované L. K.) a v roce 1942 bylo vloženo předkupní právo pro L. a M. Š. s tím, že toto předkupní právo se vztahuje i na jejich právní nástupce. Důvodem tohoto postupu prý byla nemožnost rozdělení předmětných nemovitostí reálným způsobem a snaha zamezit případným spoluvlastnickým vztahům mimo rámec rodiny.
Podle názoru stěžovatele oba výše označené obecné soudy nerespektovaly vůli odstupitele předmětných nemovitostí rozhodnout "o způsobu nakládání a užívání předmětných nemovitostí ve vztahu k jeho právním nástupcům v přímé příbuzenské linii", pokud zamítly jeho žalobu, kterou se proti žalovaným L. K. a M. M. domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy na předmětnou nemovitost a uložení povinnosti nabídnout tuto nemovitost ke koupi stěžovateli a to za stejných podmínek, za jakých nabyl předmětné nemovitosti druhý žalovaný.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou zamítl žalobu stěžovatele a konstatoval, že v roce 1941 byly původním vlastníkem předmětných nemovitostí A. Š. uzavřeny dvě odstupní smlouvy - jedna ve prospěch nastupitelů manželů L. a M. Š., právních předchůdců stěžovatele, a druhá ve prospěch nastupitelky L. Š., provdané K., právní předchůdkyně první žalované, přičemž došlo k rozdělení obytného domu čp. 206 a příslušných pozemků. Soud prvního stupně po zevrubné rekapitulaci odstupních smluv a kupní smlouvy ze dne 26. 6. 2006 uzavřené mezi L. K. a M. M., výpisu z LV č. 983 pro obec a kat. území Velká Bíteš a dalších především listinných důkazů zjistil, že první žalovaná L. K. je dcerou a jedinou dědičkou L. Š. Předmětné nemovitosti převedla L. K. kupní smlouvou ze dne 26. 6. 2006 na druhého žalovaného M. M. se všemi právy a povinnostmi, včetně věcných břemen zatěžujících tyto nemovitosti. V uvedené kupní smlouvě však žádné předkupní právo žalobce není uvedeno.
Stěžovatel se podle názoru soudu prvního stupně domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy, jejíž nebyl účastníkem, neprokázal však naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť případným vyslovením neplatnosti kupní smlouvy by nedoznal změn stav zápisu v katastru nemovitostí. Požadovaného určení by mohl stěžovatel dosáhnout postupem, který sám uplatnil v žalobním návrhu souběžně, tedy uložením povinnosti nabyvateli, aby mu předmětné nemovitosti nabídl ke koupi za stejných podmínek, za nichž sám předmětné nemovitosti nabyl do vlastnictví.
Předkupní právo bylo odstupní smlouvou z roku 1941 nastupitelům původního vlastníka zřízeno pro případ prodeje předmětných nemovitostí třetím osobám, tedy nikoli rodinným příslušníkům. S odkazem na ustanovení §1074 o. z. o. označený soud dovodil nemožnost postoupit předkupní právo třetímu či je převést na dědice oprávněného. Závazek z předkupního práva zanikl v případě L. Š., provdané K. smrtí M. Š. Proto první žalovaná byla oprávněna s předmětnými nemovitostmi volně nakládat.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.). Změnil ho jen ve výroku II. a III. o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem a zdůraznil, že již v době sepisu odstupní smlouvy ze dne 20. 8. 1941 nebyl podle tehdy platné právní úpravy závazek z předkupního práva v části, v níž měl přecházet i na právní nástupce odstupitele, platný. Po smrti osob oprávněných z tohoto předkupního práva - rodičů stěžovatele, toto předkupní právo (byť mělo již povahu věcnou) zaniklo. Předkupní právo k předmětným nemovitostem nemohlo být za života takto z něj osob oprávněných převedeno ani nemohlo po jejich smrti dojít k jeho přechodu, jak to zřejmě zamýšlel původní vlastník nemovitostí - dědeček stěžovatele (§1074 o. z. o.), byť se jednalo o právo věcné. K tomu nad rámec dosavadního právního názoru odvolací soud poznamenal, že i pozdější právní úprava institutu předkupního práva neumožňovala převod nebo přechod práva z původního oprávněného z předkupního práva na jeho právního nástupce.
III.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a jestli jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínek daných jeho ustanovením §75 odst. 1.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Výjimky z této zásady jsou upraveny v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož aplikace se stěžovatel dovolává, zcela výjimečně umožňuje průlom do zásady subsidiarity a připouští ústavní stížnost k věcnému projednání, i když stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné prostředky. Musí se ovšem jednat o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
K aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možné přistoupit jen v případech, kdy jsou dány okolnosti způsobilé vést Ústavní soud k závěru, že je nutné věc vyjmout z běžného právního postupu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 16/96, Sb. n. u. sv. 7, str. 325; sp. zn. Pl. ÚS 1/98, Sb. n. u. sv. 12, str. 71), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů (sp. zn. Pl. ÚS 89/94, Sb. n. u. sv. 2, str. 151), případně se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (sp. zn. I. ÚS 38/95, Sb. n. u. sv. 5, str. 283), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (sp. zn. I. ÚS 322/96, Sb. n. u. sv. 9, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 467/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 221).
Stěžovatel odvíjí přesah svých vlastních zájmů pouze od prý dosud neskončeného řízení ve věci jím podané stížnosti na postup soudkyně soudu prvního stupně JUDr. Jany Trávníčkové a na způsob rozhodování soudu prvního stupně i na jeho procesní výsledek. Jak k podané stížnosti uvedl místopředseda Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou JUDr. Roman Švaňhal, Ph.D. (odpověď advokátu stěžovatele ze dne 12. 4. 2010), stěžovatel podal předmětnou stížnost až v červnu 2009, i když k tomuto chování soudkyně mělo dojít již při jednání dne 5. 9. 2008 a ze spisu je zřejmé, že stěžovatel proti jmenované soudkyni nevznesl námitku podjatosti; proto místopředseda okresního soudu posoudil tuto stížnost podanou ve smyslu ustanovení §164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. jako ryze účelovou (nevěrohodnou), která souvisí s procesním neúspěchem stěžovatele v souzené věci.
Protože obsah stěžovatelem podané stížnosti má význam jen pro něj samotného, neshledal Ústavní soud podmínky pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť by to vedlo k popření principu subsidiarity ústavní stížnosti.
Stěžovatel rovněž žádá Ústavní soud o prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti. Tento procesní prostředek k "navrácení lhůty" k podání ústavní stížnosti zákon o Ústavním soudu nezná, neboť ústavní stížnost nespadá svým charakterem mezi "běžné" (tj. řádné či mimořádné) procesní prostředky ochrany práv účastníků řízení v systému tzv. obecného soudnictví České republiky.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2010
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj