ECLI:CZ:US:2010:3.US.1455.09.1
sp. zn. III. ÚS 1455/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. A. Š. a 2. B. H., obou zastoupených JUDr. Jiřím Pitronem, advokátem v Ostravě, Nádražní 145, proti výroku II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 6. 2008 č. j. 12 C 58/2007-46 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009 č. j. 64 Co 473/2008-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 30. 5. 2009 se stěžovatelé domáhali zrušení výroku II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 6. 2008 č. j. 12 C 58/2007-46 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009 č. j. 64 Co 473/2008-80. Dle stěžovatelů byla porušena jejich práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 12 C 58/2007, ze kterého zjistil následující skutečnosti.
Právní předchůdkyně stěžovatelů podala v roce 1993 proti dvěma žalovaným žalobu o vydání majetku (restituční řízení). Žalobkyně zemřela dne 1. 10. 1996 a od 19. 11. 1996 bylo jako se žalobci jednáno s oběma stěžovateli (dědici původní žalobkyně). Ve věci bylo rozhodnuto pravomocně rozsudkem ze dne 24. 8. 1998, a to kromě tří parcel pozemků, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem ze dne 29. 9. 2005.
Stěžovatelé podali dne 16. 3. 2007 k obvodnímu soudu žalobu proti České republice na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou dobu restitučního řízení (§31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). Domáhali se částky 250 000,- Kč pro každého s tím, že řízení trvalo 12 let a 4 měsíce. Dne 9. 11. 2007 sdělilo Ministerstvo spravedlnosti ČR soudu, že každému ze stěžovatelů bude do 15 dnů od sdělení čísla účtu vyplacena částka 54 000,- Kč jako náhrada za nemajetkovou újmu, o které bylo rozhodnuto na základě jejich žádosti podané dne 15. 3. 2007. Dne 16. 1. 2008 vzali stěžovatelé žalobu částečně zpět ohledně částky 108 000,- Kč; ve zbývající výši 392 000,- Kč na žalobě trvali. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 6. 2008 č. j. 12 C 58/2007-46 rozhodl tak, že výrokem I zastavil řízení co do částky 108 000,- Kč, výrokem II zamítl žalobu ve zbývající výši na uplatňovaném nároku a výrokem III nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Prvostupňový soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že délka řízení ve vztahu k nemajetkové újmě stěžovatelů byla 9 let (jedná se o nárok vázaný k fyzické osobě, tedy dobu řízení před vstupem stěžovatelů do řízení nelze pro nemajetkový nárok zohlednit), řízení bylo poměrně složité, rozhodovaly všechny tři instance soudnictví (opakovaně), bylo provedeno velké množství úkonů a důkazů listinami a výslechy, dva znalecké posudky, ohledání, byla také žádána změna žaloby; restituční řízení zajisté mělo pro stěžovatele velký význam a stěžovatelé sami nebyli v řízení nečinní. Prvostupňový soud shledal nečinnost soudů v restitučním řízení v délce 2 let a 5 měsíců, přičemž považoval (již vyplacenou) částku 54 000,- Kč každému ze stěžovatelů za dostatečnou náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatelé podali odvolání do výroku II a III prvostupňového rozhodnutí. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2009 č. j. 64 Co 473/2008-80 výrok II a III prvostupňového rozhodnutí potvrdil; ztotožnil se se skutkovými i právními závěry.
V ústavní stížnosti stěžovatelé vznáší v podstatě tytéž námitky jako v odvolání a příp. i žalobě. Tvrdí, že pro náhradu za jejich nemajetkovou újmu měla být posuzována také doba řízení před 19. 11. 1996, neboť vstoupili jako dědici do všech práv a povinností původní žalobkyně, náhrada má majetkový/peněžní charakter a zákon č. 82/1998 Sb. nezná žádné prekluzivní lhůty. Dále brojili proti výši přiznaného zadostiučinění. Nesouhlasí s názorem soudů (které odkazovaly na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), že náhrada přiznaná na vnitrostátní úrovni může lépe odrážet životní úroveň v dané zemi; částky mohou být nižší než je přiznává Evropský soud pro lidská práva. Takový názor je dle stěžovatelů diskriminační, když zatímco výše náhrady škody by mohla záviset na životní úrovni v dané zemi, náhrada nemajetkové újmy by měla být stejná bez ohledu na zemi, neboť lidé jsou si rovni. Současně stěžovatelé namítají, že přiznaná náhrada je velice nízká, když šlo jednak o zcela nepřiměřenou délku řízení 12 let a 4 měsíců, a jednak o nepředvídatelnost rozhodování soudů a narůstající stres a zátěž stěžovatelů, když soudy rozhodovaly po každé velice různě a mnohdy zcela opačně. Stěžovatelé také poukázali obecně na vyšší náhrady poskytované za nemajetkovou újmu v případech dotčení práva na důstojnost. Stěžovatelé konečně také namítli, že soudy nijak částku ve výši 54 000,- Kč přiznanou každému ze stěžovatelů neodůvodnily a není tak zřejmé, jak zrovna k této částce dospěly; jde tedy o libovůli soudů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není další instancí obecného soudnictví, ale orgánem ochrany ústavnosti. Do činnosti obecných soudů může zasáhnout jen výjimečně, a to pouze pokud shledá porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Zasáhnout může zejména v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. Vybočení z ústavních kautel však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Jak již Ústavní soud výše uvedl, stěžovatelé v podstatě vznáší tytéž námitky, které předestřeli v předchozím řízení u obecných soudů. Pokud jde o námitku týkající se rozhodné posuzované délky řízení, s touto otázkou se již dostatečně vypořádaly oba obecné soudy a v jejich závěrech Ústavní soud neshledává nic protiústavního; finanční náhrada zde nic nemění na základu/právním důvodu, od kterého se tato odvíjí. Ostatně sami stěžovatelé si protiřečí, když na druhé straně výši náhrady za nemajetkovou újmu opírají o stres a pocit nepředvídatelnosti dalšího rozhodnutí soudů (což jsou skutečnosti vázající se bezesporu na konkrétní fyzickou osobu). Pokud jde o argument o prekluzivních lhůtách, tento jednak stěžovatelé neuvedli v předchozím řízení, pročež pro ústavní stížnost platí zásada subsidiarity, a jednak se tento argument míjí podstatou argumentace soudů, že nemajetková újma se váže ke konkrétní osobě.
Pokud jde o námitku diskriminace, směřující proti závěrům soudů opřeným o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, rovněž zde se otázce již dostatečně věnovaly obecné soudy. Ani Ústavní soud nemůže této námitce přisvědčit a odkazuje na napadená rozhodnutí. Je třeba současně poukázat na to, že polemika v ústavní stížnosti je vedena stěžovateli ve zcela obecné rovině, tedy z jejich argumentů není zřejmé, že by jim přiznaná částka ve výši 108 000,- Kč (tj. 54 000,- Kč každému) za 2 roky a 5 měsíců průtahů obecných soudů byla (fakticky) diskriminačně nižší než je přiznávána v jiných evropských státech; stěžovatelé nic konkrétního neuvádějí, a to ani žádné srovnání s částkami přiznávanými v obdobných případech českými obecnými soudy. Přiznávání vyšších částek Evropským soudem pro lidská práva se pak (a to i dle samotného ESLP a obecných soudů v projednávané věci) odvíjí od úvahy o horší dostupnosti ochrany před Evropským soudem pro lidská práva než před vnitrostátními soudy (tedy není to tak, že by ESLP přiznával různé výše náhrad nemajetkové újmy dle pobytu či sídla stěžovatele). Z hlediska kritérií zakotvených v §31a zákona č. 82/1998 Sb. přitom obecné soudy dospěly k závěru, že přiznaná náhrada ve výši 54 000,- Kč každému je odpovídající nemajetkové újmě za zjištěnou dobu nedůvodných/nepřiměřených průtahů. Obdobně nekonkrétně pak stěžovatelé namítají nižší náhradu oproti případům náhrady újmy při porušení práva na důstojnost osoby; již svým základem jde přitom o případy odlišné (čl. 10 a čl. 38 odst. 2 Listiny).
Namítají-li stěžovatelé to, že soudy nijak neodůvodnily přiznání právě částky 108 000,- Kč za nepřiměřené průtahy soudů, ani zde Ústavní soud neshledal protiústavní vybočení. Soudy se evidentně podrobně zabývaly celým průběhem restitučního řízení, komplikovaností věci a jejím významem pro stěžovatele, rovněž plynulostí úkonů soudů i účastníků sporu, přičemž shledaly nedůvodné průtahy soudů v délce 2 let a 5 měsíců, za což přiznaly uvedenou náhradu; poukázaly též na to, že o většině majetku bylo rozhodnuto (již) rok a půl po té, kdy se stěžovatelé stali účastníky. Z napadených rozhodnutí se podává, že soudy zvažovaly všechny okolnosti restitučního řízení a dle toho pak odvodily výši náhrady; přiznaná náhrada přitom není ve zřejmém nepoměru k soudy zjištěným skutečnostem (průtahům) a nepředstavuje ani porušení principu spravedlnosti.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů skutečnostmi, které stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu