ECLI:CZ:US:2010:3.US.1470.10.1
sp. zn. III. ÚS 1470/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Co 657/2010 ze dne 1. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) jakož i porušení čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, bylo jím v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v němž měl stěžovatel postavení žalovaného, ve výrocích o nákladech řízení státu potvrzeno usnesení soudu I. stupně. Ten po schválení smíru uzavřeného účastníky řízení - podle něhož tito zrušili své podílové spoluvlastnictví k nemovitostem a vypořádali je tak, že tyto připadly do výlučného vlastnictví žalobkyně, která se zavázala zaplatit stěžovateli za stanovených podmínek částku 390.000,- Kč, přičemž účastníci se v rámci smíru dohodli i o svých nákladech řízení, že si je ponese každý ze svého - uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 23.007,65 Kč a stěžovateli pak povinnost zaplatit státu částku 4.349,85 Kč. Odvolací soud, který výroky rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízení státu posuzoval z podnětu odvolání podaných oběma stranami, tak učinil s podrobným zdůvodněním svých potvrzujících závěrů. Proti usnesení odvolacího směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který porušení svých práv spatřuje v podstatě v chybném a nedostatečně zdůvodněném rozhodnutí o nákladech řízení státu. Ve stížnosti obsáhlým způsobem popisuje průběh řízení před obecnými soudy, především před soudem I. stupně, jehož postup včetně vydaného rozhodnutí podrobuje obsáhlé kritice, obdobně jak to činil v odvolání, soudům obou stupňů vytýká nepředvídatelné a "protijudikaturní" postupy. Poukazuje na své postoje v průběhu řízení i na postoje protistrany, předkládá svůj názor na hodnocení okolností případu pro účely rozhodování o nákladech řízení státu a domáhá se zrušení napadeného rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ve své judikatuře týkající se nákladů řízení dává Ústavní soud najevo, že otázka nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení a že porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je postup soudu, který je zcela zjevně chybnou aplikací příslušného procesního ustanovení, resp. jeho odůvodnění je zcela nedostačující. Tak tomu však podle Ústavního soudu v daném případě není.
V posuzované věci, obecné soudy postupovaly v intencích aplikovaného ustanovení §148 o. s. ř. Odvolací soud se ve svém potvrzujícím rozhodnutí podrobně vyjádřil k odvolacím námitkám obou stran. Zevrubně, odkazem na odlišnosti případu i poukazem na povahu tohoto sporu tzv. judicium duplex vysvětlil, proč v posuzovaném případě nemohl postupovat způsobem naznačeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 92/08, jehož se dovolával stěžovatel. Rozvedl také své úvahy o tom, z jakých důvodů neshledal na straně stěžovatele okolnosti zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení státu a přesunutí této povinnosti na žalobkyni a dostatečně také vysvětlil, proč považuje soudem I. stupně vyjádřený poměr úspěchu a neúspěchu každého z účastníků řízení za nejvíce odpovídající všem okolnostem daného případu, který byl ve věci samé ukončen soudem schváleným smírem. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je srozumitelné a stěžovateli nelze přisvědčit v jeho námitkách, že by rozhodnutí vykazovalo prvky libovůle. Na zevrubné odůvodnění napadeného rozhodnutí lze odkázat a zároveň také připomenout roli Ústavního soudu, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví.
Ústavní soud tak uzavírá, že napadené rozhodnutí nepovažuje za vybočující z pravidel stanovených zákonem pro rozhodování o náhradě nákladů státu. Porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu