ECLI:CZ:US:2010:3.US.1501.10.1
sp. zn. III. ÚS 1501/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Nieten Internationale Spedition, k. s., se sídlem Chrastavice, U Nietenu 65, zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem v Domažlicích, nám. Míru 143, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 9 Afs 96/2009-78 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2009, č. j. 30 Ca 59/2008-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Rozhodnutím Celního ředitelství v Plzni ze dne 31. 3. 2008, č. j. 2419-2/08-1601-21, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Cheb ze dne 16. 11. 2008, č. j. 10503/2007-076300-021, o opravě zřejmých omylů a nesprávností, jímž bylo opraveno jeho dřívější rozhodnutí ze dne 27. 7. 2007, č. j. R/000147/2007-076300-021, o povinnosti stěžovatele plnit z titulu svého ručení za celní dluh.
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že celní orgán oprávněně využil institut opravy zřejmých omylů a nesprávností podle §56 daňového řádu i na opravu data přijetí záruční listiny (z 25. 12. 2005 na 25. 11. 2005), uvedeného ve výroku a odůvodnění rozhodnutí ze dne 27. 7. 2007, totiž na údaj, jenž byl podložen zjištěními, prokazujícími jeho správné znění. Rozhodnutím o opravě tak obsah rozhodnutí změněn nebyl, a opravou chyby v psaní bylo rozhodnutí uvedeno do souladu se skutečným obsahem záruční listiny; o změnu vlastních skutkových zjištění ani provedeného právního hodnocení tudíž nešlo. Podle soudu byl tento postup správního orgánu možný i za situace, kdy dosud probíhalo odvolací řízení ve věci napadeného rozhodnutí ze dne 27. 7. 2007.
Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. K právní otázce možnosti užití §56 odst. 3 daňového řádu k opravě rozhodnutí z 27. 7. 2007 poukázal na závěry, jež se podávají z jeho konstantní judikatury, a uvedl, že uvedení data přijetí celní záruky v tomto rozhodnutí v porovnání s údaji na záruční listině představovalo (ze strany celního orgánu) zřejmou chybu v psaní, již bylo zcela namístě postupem dle tohoto ustanovení napravit, přičemž není rozhodné, že na chybu upozornil sám stěžovatel v podaném odvolání. Mimo jakoukoli pochybnost tím nedošlo k opravě data vystavení záruční listiny či ke změně skutkových okolností nebo právního hodnocení projednávané věci; za neopodstatněnou pak kasační soud pak prezentoval (s podrobným odůvodněním) i námitku stěžovatele, že rozhodnutí krajského soudu je "nepřezkoumatelné".
V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje závěr správních soudů, že napadeným rozhodnutím nedošlo též i k opravě "data vystavení záruční listiny", neboť soudy podle něj nevzaly v úvahu právě tu část odůvodnění napadeného rozhodnutí, z nějž se tato skutečnost přímo podává. Rozhodnutí krajského soudu vytýká (stejně jako v kasační stížnosti) nepřezkoumatelnost, neboť se nezabýval jeho argumentací ohledně "možné nejistoty" ve vztahu k určení data přijetí záruky, a k jeho opravě, jak ji vyjádřil ve správní žalobě, přičemž bez "vypořádání se těmito argumenty", případně doplnění dokazování, nebylo podle stěžovatelova názoru možno spolehlivě dospět k závěru o skutečném datu přijetí záruční listiny.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Nutno též připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
To je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních orgánů a obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy správních orgánů a obecných soudů ve správním řízení a řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Správní soudy se s opětovně v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami v napadených rozhodnutích adekvátně vypořádaly, přičemž jejich úplnému a logickému odůvodnění nelze ničeho vytknout; stěžovateli pak k jeho námitce Nejvyšší správní soud (též) vyčerpávajícím způsobem objasnil, z jakého důvodu neshledal rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelným, a i s tímto jeho názorem není důvodu se neztotožnit.
Pouze pro úplnost se proto stěžovateli jen připomíná, že §56 daňového řádu je prostředkem použitelným k opravě zřejmých omylů a nesprávností toliko v rozhodnutích (či opatřeních) správního orgánu (zde celního orgánu), a je tudíž naprosto mimosměrné uvažovat o tom, že by jím mohlo dojít i k pozměnění či opravě jiné listiny - zde záruční - jak ve svých podáních tvrdí stěžovatel.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti - ve smyslu objasněném výše - jako zjevně neopodstatněnou, a podle vyloženého ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu