ECLI:CZ:US:2010:3.US.1613.10.1
sp. zn. III. ÚS 1613/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti I. B., J. P., H. M., Ing. K. M., zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 391/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 22 Cdo 511/2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009 sp. zn. 53 Co 95/2009, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2008 sp. zn. 13 C 42/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), ustanovení čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a ustavení čl. 1 Dodatkového protokolu čl. 1 k Úmluvě - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jejich občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 shora identifikovaným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem nařízením jejich prodeje, a Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil; následné dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v prvé řadě namítají, že Nejvyšší soud se při projednávání jejich dovolání dostatečně neseznámil s jeho obsahem, přičemž dle stěžovatelů vycházel pouze z prvního podání učiněného přímo stěžovateli a již nepřihlížel, resp. přihlížel nedostatečně, k obsahu dovolání sepsaného jejich právním zástupcem. Stěžovatelé polemizují s tvrzením Nejvyššího soudu, že jejich dovolání zpochybňuje skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně a neobsahuje vymezení žádné zásadní právní otázky; takový závěr je dle stěžovatelů v extrémním nesouladu s obsahem jejich dovolání, v němž stěžovatelé vymezili právní otázku, zda pozemek, který je parcelou zapsanou do katastru nemovitostí jako ovocný sad, může být pro účely zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví oceněn jako pozemek stavební. Nesprávné ocenění dotčené nemovitosti pak vedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci samé, jelikož příliš vysoká cena pozemku (oceněného jako pozemek stavební) znemožnila stěžovatelům dohodnout se s žalobci v původním řízení na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jeho převzetím a vyplacením náhrady.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94).
Podstatou projednávané ústavní stížnosti - v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu - je tvrzení stěžovatelů, že jejich dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, aniž by se dovolací soud zabýval jejich námitkou, zpochybňující právní závěry soudů první a druhé instance.
Tato námitka však neobstojí, neboť z obsahu napadeného usnesení je zřejmé, že se dovolací soud jí nezabýval nikoli proto, že by ji opomenul, nýbrž proto, že ji - a to s adekvátním odůvodněním - podřadil pod kategorii námitek skutkových, neboť vskutku, jak dovolací soud uzavřel, směřovala toliko do otázky stanovení výše ceny nemovitosti, jež měla být vypořádána.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do té části stěžovatelovy ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu.
Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího" (podrobněji viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2009 ve věci sp. zn. III. ÚS 1986/09).
V ústavní stížnosti zde tedy stěžovatelé vycházeli z nesprávného předpokladu, že jim dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu svědčí; dovolací soud však podané dovolání odmítl jako nepřípustné nikoli proto, že jí vznesené otázky nekvalifikoval jako otázky zásadního právního významu, nýbrž že dospěl k závěru, že se nejedná - vůbec - o otázky právní, které by teprve byly způsobilé vytvořit prostor pro uvážení, zda jim lze přikládat zásadní právní význam. Ústavní stížnost je v této části proto opožděná (§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu