ECLI:CZ:US:2010:3.US.1629.10.1
sp. zn. III. ÚS 1629/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., právně zastoupeného JUDr. Evou Fibichovou, advokátkou AK se sídlem nám. J. Hrubého 72, 378 21 Kardašova Řečice, proti rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice ze dne 28. února 2006 č. j. 4997/2006, proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 22. ledna 2009 č. j. KUJI 4764/2009, sp. zn. OSVZ 2886/2006, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2009 č. j. 57 Ca 17/2009-21 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. března 2010 č. j. 3 Ads 143/2009-47, za účasti 1) Městského úřadu Moravské Budějovice, 2) Krajského úřadu kraje Vysočina, 3) Krajského soudu v Brně a 4) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. června 2010 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 12. srpna 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice ze dne 28. února 2006 č. j. 4997/2006, rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 22. ledna 2009 č. j. KUJI 4764/2009, sp. zn. OSVZ 2886/2006, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2009 č. j. 57 Ca 17/2009-21 jakož i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. března 2010 č. j. 3 Ads 143/2009-47, a to pro porušení článku 10 odst. 3, článku 30 odst. 2 Listiny a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu Moravské Budějovice ze dne 28. února 2006 č. j. 4997/2006 byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání dávky sociální péče. Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním. Krajský úřad kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 22. ledna 2009 č. j. KUJI 4764/2009, sp. zn. OSVZ 2886/2006 odvolání stěžovatele zamítl a napadené rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice potvrdil. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel správní žalobou. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2009 č. j. 57 Ca 17/2009 - 21 byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu zamítnuta. Rozsudek Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. března 2010 č. j. 3 Ads 143/2009-47 kasační stížnost stěžovatele zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 30. ledna 2006 podal žádost o dávku sociální péče z důvodu, že on i jeho manželka, která s ním žije ve společné domácnosti, jsou dlouhodobě nezaměstnaní a jsou vedeni v evidenci úřadu práce. Jejich společné příjmy tvoří příspěvek na bydlení ve výši 987,- Kč. Městský úřad Moravské Budějovice si však - podle stěžovatele nezákonně- vyžádal od společnosti Ahold a. s. informaci, na jejímž základě zjistil, že stěžovatel pobírá pravidelnou výhru ze soutěže společnosti ve výši 11.000,- Kč měsíčně. Na základě tohoto zjištění Městský úřad Moravské Budějovice žádost o dávku sociální péče rozhodnutím ze dne 28. února 2006 č. j. 4997/2006 zamítl. Stěžovatel neuspěl ani s podanými opravnými prostředky.
Stěžovatel se domnívá, že výše uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo dle článku 30 odst. 2 Listiny, neboť on i jeho manželka jsou v hmotné nouzi (oba jsou dlouhodobě nezaměstnaní a pobírají pouze příspěvek na bydlení ve výši 987,- Kč) a mají právo na pomoc, která je nezbytná k zajištění jejich základních potřeb. Ačkoli pobírá od společnosti Ahold a. s. měsíční rentu z výhry ve hře Monopoly, nemůže být tato výhra podle stěžovatele započítávána do jeho příjmů. Městský úřad Moravské Budějovice svým zjišťováním u společnosti Ahold a. s. bez souhlasu navrhovatele prý porušil článek 10 odst. 3 Listiny a právo stěžovatele na ochranu před neoprávněným zneužíváním údajů o jeho osobě. Navíc, uvádí stěžovatel, dle ust. §10 odst. 3 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., byly od daně z příjmů osvobozeny příjmy z loterií, sázek a podobných her provozovaných na základě povolení dle zvláštního předpisu.
Dále bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo dle článku 38 odst. 2 Listiny tím, že Nejvyšší správní soud neprojednal kasační stížnost stěžovatele veřejně, neboť ve věci nebylo nařízeno jednání. Navrhovatel se tak nemohl vyjádřit k navrhovaným a prováděným důkazům, tedy i k rozhodnutím správních orgánů, která byla vydána v rozporu s právními předpisy.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V předmětné věci Nejvyšší správní soud poukázal na to, že soudy v dosavadním průběhu řízení o dávce sice opakovaně vyslovily právní názor, že výhra v zákaznické hře nebyla do 31. prosince 2006 příjmem ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 463/1991 Sb., odvolací správní orgán v napadeném rozhodnutí i krajský soud ve svém rozsudku však dospěly k závěru, že výhra byla a je relevantní pro posouzení celkových sociálních a majetkových poměrů ve smyslu ust. §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb. o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů. S uvedeným názorem se Nejvyšší správní soud ztotožnil, stejně jako s důvody uvedenými k této otázce v napadeném rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
K námitce stěžovatele, že Nejvyšší správní soud neprojednal kasační stížnost navrhovatele veřejně a ve věci nebylo ani nařízeno jednání, je nutno poukázat na ust. §109 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve kterém se uvádí, že o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Ze spisového materiálu vyplývá, že v právní věci stěžovatele Nejvyšší správní soud dokazování neprováděl. Postupu Nejvyššího správního soudu tak nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu