ECLI:CZ:US:2010:3.US.1654.10.1
sp. zn. III. ÚS 1654/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky J. G., zastoupené JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem v Bruntále, Dukelská 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2008, č. j. 11 Co 527/2007-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu vydané v občanskoprávním řízení.
Samostatnými žalobami podanými k Okresnímu soudu v Bruntále (zapsanými pod sp. zn. 8 C 176/2005 sp. zn. 8 C 230/2006) se žalobce Horní společenství 3 domáhal, aby mu stěžovatelka zaplatila 19 295 Kč a 2 603,50 Kč s přísl. z titulu nedoplatků z vyúčtování předepsaných záloh za služby spojené s užíváním bytu za r. 2002 a za r. 2003.
Okresní soud v Bruntále spojil obě věci ke společnému řízení a rozsudkem ze dne 11. 4. 2007, č. j. 8 C 176/2005-103, žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 2. 2008, č. j. 11 Co 527/2007-153, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil zaplatit žalovanému 19 295 Kč s přísl. a 2 603,50 Kč s přísl.; stěžovatelku současně poučil, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.
Stěžovatelka přesto dovolání podala; Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2010, č. j. 22 Cdo 3072/2008-190, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 3. 2010, je odmítl jako nepřípustné. Ačkoli směřuje proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitých plnění, z nichž žádné nepřevyšuje částku 20 000 Kč [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009], přičemž šlo o navzájem samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat, uvedl dovolací soud, ve vztahu ke každému z nich zvláště, a to v návaznosti na hodnotové hranice peněžitého plnění.
Ústavní stížnost stěžovatelka směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež považuje na překvapivé a nepředvídatelné, neboť je podle ní v rozporu s platnou právní úpravou řešící problematiku vyúčtování služeb a nákladů na správu domu ve společenství vlastníků, a protože se "spravedlivého rozsudku nemohla domoci cestou dovolání k Nejvyššímu soudu ..., obrací se nyní na Ústavní soud".
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatelka s doručením usnesení dovolacího soudu (dne 9. 4. 2008) zjevně spojila úsudek, že k podání ústavní stížnosti dodržela zákonem stanovenou lhůtu, byť ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí nesměřuje, resp. nenavrhla, aby je Ústavní soud zrušil.
V dané věci je rozhodné, že odmítavé usnesení dovolacího soudu bylo přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že stěžovatelčino dovolání nebylo ze zákona přípustné (viz kupříkladu rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, na které Nejvyšší soud odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí).
Ačkoli Ústavní soud závěry dovolacího soudu, jež vychází z jeho konsolidované judikatury, pokládá za správné (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2867/09), není povolán k jejich výslovnému posouzení, jelikož - jak bylo výše zaznamenáno - toto rozhodnutí stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.
Rozhodné zde je, že dovolání, které není (objektivně) přípustné, nelze považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (ve smyslu citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a nepřichází zde ani v úvahu, že by odmítnutí dovolání zde mohlo být jakkoli výrazem "uvážení" ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V důsledku toho se dobrodiní (další) lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího) uplatnit nemůže, což je v dané věci významné proto, že stěžovatelka zjevně vycházela z toho, že jí naopak svědčí.
Pak ovšem bylo nezbytné šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uplynutí této lhůty, tedy opožděně (rozsudek odvolacího soudu byl stěžovatelce doručen již dne 9. 4. 2008).
Ústavní soud proto ústavní stížnost (soudcem zpravodajem) odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj