ECLI:CZ:US:2010:3.US.1671.10.1
sp. zn. III. ÚS 1671/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupené Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem Praha 1, Konviktská 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. března 2010 č. j. 26 Cdo 521/2009-88, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2008 č. j. 35 Co 310/2008-70 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. dubna 2008 č. j. 28 C 299/2006-47, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 6. 2010, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně garantovaná práva a svobody ve smyslu čl. 2, odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka v krátkosti rekapituluje průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení a poukazuje na své námitky, které v průběhu řízení uplatnila. Obecné soudy prý nepřihlédly k jejím tvrzením, že nájemní smlouva, uzavřená mezi ní a Modřanskou potrubní a. s. na nebytové prostory nacházející se v průmyslových objektech na pozemcích p. č. 3835/35 a p. č. 3835/33, v katastrálním území Modřany, obci Praha, je platná, neboť její platnost je třeba hodnotit jako celek, nikoli "jen" v režimu zákona č. 116/1990 Sb. a s přihlédnutím k ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku ve vztahu k ustanovení §35 odst. 2, odst. 3 a §3 občanského zákoníku.
Oběma obecným soudům stěžovatelka dále vytýká, že její návrhy, směřující k prokázání nemožnosti včasné úhrady nájemného pro odcizení platebních karet a dokladů, které bylo spojeno s následnou blokací bankovních účtů stěžovatelky, jakož i údajně "duplicitně" účtovaného nájemného, byly zamítnuty pro nadbytečnost. Výše uvedená skutečnost pak prý byla "účelově zneužita" pronajímatelem k tomu, že stěžovatelce byla doručena společně s pozdně fakturovaným nájemným i výpověď z nájmu nebytových prostor.
V průběhu řízení prý došlo ke změně vlastníka předmětných nebytových prostor, proto stěžovatelka namítala nedostatek aktivní legitimace žalující Modřanské potrubní a.s. Přesto, že v řízení bylo jako se stranou žalující jednáno s novým vlastníkem - CTY KOMOŘANSKÁ, s. r. o., tato námitka nebyla vzata v úvahu.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatelka poukazuje na údajnou nevykonatelnost rozsudků pro "nepřesnou identifikaci nebytových prostor", které je stěžovatelka povinna vyklidit.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 4. 2008 č. j. 28 C 299/2006-47 rozhodl v právní věci žalobkyně - Modřanské potrubní, a. s. proti stěžovatelce jako žalované v pořadí druhým rozsudkem a uložil stěžovatelce vyklidit kancelář č. 224 v budově bez čp. a ev. č., průmyslový objekt, postavené na pozemku parc. č. 3835/35 a vyklidit budovu bez čp. a ev. č., průmyslový objekt, postavenou na pozemku parc. č. 3835/33, vše v kat. území Modřany, obec Praha do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nebytových prostor. Ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené mezi účastníky dne 15. 8. 2005 ve znění dodatku č. 1 ze dne 30. 8. 2005 a dodatku č. 2 ze dne 30. 9. 2005, soud za použití ustanovení §3 odst. 3, odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v platném znění dovodil, že tato smlouva je neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost ujednání o předmětu smlouvy a nájemném. Protože stěžovatelka užívá nebytové prostory bez právního důvodu, uložil soud stěžovatelce povinnost je vyklidit.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil ho v části výroku o nákladech řízení.
Odvolací soud zjistil z výpisu z listu vlastnictví vedeného na předmětné nemovitosti u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrálního pracoviště Praha, že vlastnické právo i nadále svědčí žalobkyni. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pouze v části týkající se neurčitosti předmětu nájmu, a to v té části pronajatých nebytových prostor průmyslového objektu, který nebyl označen parcelním číslem dotčeného pozemku a kat. územím, v němž se pozemek nalézá. Jiná část nájemní smlouvy již těmito nedostatky podle názoru odvolacího soudu netrpí, proto je právní režim předmětné smlouvy nutno v uvedené části podřídit ustanovení §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen "o. z."), nikoli zákonu č. 116/1990 Sb. Z tohoto důvodu je podle názoru odvolacího soudu předmětná nájemní smlouva jako právní úkon nikoli neplatná v celém rozsahu, ale jen částečně.
V případě nájemného dospěl odvolací soud k závěru o neplatnosti ujednání o přechodném snížení nájemného, nikoli k závěru o absenci platného ujednání o nájemném.
Odvolací soud se zabýval i platností výpovědi nájmu a dospěl k závěru, že právo nájmu žalované zaniklo uplynutím výpovědní lhůty dne 30. 11. 2006; od této doby užívá stěžovatelka předmětné nebytové prostory bez právního důvodu.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.]. Ve vztahu k přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném před 1. 7. 2009) dovolací soud uvedl, že předchozí rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro nepřezkoumatelnost a pro nesprávná skutková zjištění. Proto právní názor odvolacího soudu nebyl určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání nebyla založena ani nesprávným poučením o možnosti podat dovolání.
Při zjišťování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud uvedl, že stěžovatelka fakticky uplatnila nepřípustný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., i když své námitky formálně podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který nijak obsahově nekonkretizovala.
III.
Po přezkoumání námitek stěžovatelky ve vztahu k napadeným rozhodnutím dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je z pohledu tvrzeného porušení ústavnosti zjevně neopodstatněná.
Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a svobod. K tomu je předně třeba uvést, že stěžovatelka tvrdí porušení řady ustanovení předpisů nejvyšší právní síly - Ústavy, Listiny a Úmluvy, aniž by vzala v úvahu jejich normativní dopady, tj. aby zohlednila, zda tato ustanovení regulují základní práva a svobody. Z tohoto hlediska by mohla být relevantní toliko tvrzení o porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
V projednávané věci jde jak o posouzení platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy včetně dodatků uzavřené mezi stěžovatelkou a žalobkyní na předmětné nebytové prostory, tak i o platnost výpovědi z těchto prostor doručené stěžovatelce žalobkyní.
Je nepochybné, že při formování obsahu smlouvy se mezi jejími účastníky uplatní smluvní volnost, která však má svá omezení, k nimž patří i nezbytnost respektování kogentních právních norem, typicky jde o normy vymezujících tzv. podstatné obsahové složky právního úkonu. Pokud obecné soudy shledaly, že v dané věci tyto požadavky nebyly naplněny, lze uzavřít, že příslušný právní úkon nevznikl (byť ho zákon nepřesně klasifikuje jako neplatný), nemohl proto vyvolat zamýšlené právní následky. Za této procesní situace právní závěr obou obecných soudů, že nájem předmětných nebytových prostor zanikl v důsledku výpovědi, již nemohl být stěžovatelkou vyvrácen ani případným doplněním dokazování o nemožnosti řádné úhrady nájemného v důsledku odcizení platebních karet či dokladů. Pokud v tomto směru obecné soudy rozsah dokazování odmítly rozšířit s poukazem na jeho nadbytečnost, nelze jim tento postup jako procesně vadný vytknout.
Obdobně je možné považovat za účelovou námitku stěžovatelky týkající se údajného nedostatku aktivní legitimace žalobkyně v řízení o vyklizení předmětných nebytových prostor. Obecné soudy se touto otázkou zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily důvody, které je vedly k jejímu odmítnutí.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jim bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky uplatnit řádně svoji procesní obranu a hájit tak své zájmy v řádném, tedy i spravedlivém procesu. Stěžovatelka však musí respektovat, že úspěch ve sporu je závislý na řadě okolností, kromě jiného též na existenci hmotněprávního nároku; musí vzít v úvahu, že její subjektivní představy de lege lata nemusí korespondovat skutečnému obsahu právních předpisů a z nich plynoucích právních následků. Je sice pravdou, že značnou míru odpovědnosti za koncipování sporné nájemní smlouvy měla žalobkyně; to však nic nemění na obecné povinnosti každého subjektu střežit si svá práva tak, aby před uzavřením každé smlouvy byly postaveny najisto, jak konkrétní práva, tak i povinnosti smluvních partnerů.
K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že nebylo zjištěno žádné porušení základních práv stěžovatelky. Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení posuzoval přípustnost dovolání, a protože žádný důvod přípustnosti - ve smyslu §236 a násl. obč. soudního řádu - neshledal, dovolání odmítl, aniž by se mohl zabývat meritem věci; jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání má toliko deklaratorní povahu. Stěžovatelka ostatně sama proti tomuto postupu dovolacího soudu žádné konkrétní námitky neformuluje.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu