ECLI:CZ:US:2010:3.US.1682.10.1
sp. zn. III. ÚS 1682/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FOKR Czech s. r. o., se sídlem Valašské Meziříčí, Havlíčkova 234/1, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem v Karviné - Fryštátě, K. Sliwky 126/18, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2009 č. j. 4 Cm 47/2006-200 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2010 č. j. 7 Cmo 466/2009-279, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí pro porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Označeným usnesením Krajský soud v Ostravě rozhodl o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu, specifikovaného v usnesení, do pravomocného skončení řízení o žalobě pro zmatečnost podané vedlejším účastníkem (v řízení před obecnými soudy žalobce) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2009 č. j. 4 Cmo 493/2008-137 (výrok I.). Ve výroku II. Krajský soud v Ostravě zamítl návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2008 č. j. 47 Nc 6407/2008-19. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s výrokem obecných soudů ohledně odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Opakuje argumentaci, kterou již uplatnila v odvolacím řízení, a tvrdí, že obecné soudy vydaly rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu, aniž by k tomu měly jakoukoli pravomoc.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
V daném případě stěžovatelka navrhuje zrušení procesního rozhodnutí, které bylo vydáno jako rozhodnutí zatímní povahy a jež proto nelze považovat za rozhodnutí, proti kterému by nebylo možné použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí.
Stěžovatelka tedy brojí proti rozhodnutí ve věci, ve které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 119/98). Posuzovaná ústavní stížnost nesměřuje proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí správního soudu o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu, které je rozhodnutím dočasné (zatímní) povahy, a nikoli (konečným) rozhodnutím ve věci samé, jež je již procesními prostředky nenapravitelné a může jím dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud nezjistil ani naplnění žádné z podmínek uvedených v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2010
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu