ECLI:CZ:US:2010:3.US.1691.10.1
sp. zn. III. ÚS 1691/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatelů 1) J. S., 2) M. S. a 3) PhDr. I. S., zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, 186 00 Praha-Karlín, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2009 č. j. 29 Co 119/2009-48, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze, přičemž s poukazem na blíže rozvedené výhrady tvrdili, že se jím cítí být dotčeni ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V důsledku toho se domáhali, aby Ústavní soud předmětné usnesení obecného soudu nálezem zrušil.
Ústavní stížností kritizované rozhodnutí stěžovatelé napadli (před podáním ústavní stížnosti) rovněž dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. března 2010 č. j. 25 Cdo 386/2010-62 pro nepřípustnost odmítl; současně poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí na to, že mimořádným opravným prostředkem, jenž stěžovatelům svědčí vůči usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2009 č. j. 29 Co 119/2009-48, je žaloba pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř.
Od doručení citovaného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé posléze počítali lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Dle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (kupř. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000).
Stěžovatelé svým kasačním návrhem, jak plyne z rekapitulovaného, nenapadli citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. ani v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze žalobou pro zmatečnost. Vzhledem k tomu bylo třeba v souladu se zákonným příkazem o jejich návrhu rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2010
Pavel Holländer
soudce zpravodaj