ECLI:CZ:US:2010:3.US.1708.09.1
sp. zn. III. ÚS 1708/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. V., zastoupeného JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou v Praze 1, Vodičkova 709/33, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 4. 2009 č. j. 30 Cdo 3761/2007-109, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2006 č. j. 1 Co 107/2006-89, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 č. j. 30 Cdo 895/2005-75, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004 č. j. 34 C 91/2003-35 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003 č. j. 28 Cdo 2162/2002-218, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 25. 6. 2009 se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele postupem soudů došlo k porušení jeho práva zakotveného v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
Z předložených kopií všech rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil tyto skutečnosti.
Stěžovatel podal v roce 2000 proti JUDr. P. žalobu na ochranu osobnosti, kterou se domáhal přiznání náhrady nemajetkové újmy 500.000 Kč a zveřejnění omluvy v deníku MF Dnes za zásah do cti a dobrého jména stěžovatele (jako lékaře) způsobený nepravdivou informací v článku MF Dnes o tom, že stěžovatel je součástí organizované skupiny, která se snaží zablokovat činnost holdingu a paralyzovat vypořádání likvidačního zůstatku akcionářů. Městský soud v Praze rozsudkem dne 10. 1. 2002 sp. zn. 34 C 110/2000 žalobu zamítl. Požadovanou omluvu považoval za neodpovídající způsobenému zásahu (žalovaný nezasáhl do práv stěžovatele článkem v MF Dnes, ale prohlášením pro ČTK) a pro finanční náhradu neshledal podmínky (nešlo o zvlášť závažný zásah do osobnostních práv a snížení důstojnosti).
Stěžovatel podal odvolání (v rozsahu týkajícím se omluvy). Trval na uveřejnění omluvy v deníku MF Dnes, když informaci se lidé dozvěděli nikoliv z ČTK, ale z MF Dnes; uveřejnění omluvy v ČTK by se minulo účinkem (žalovaný si byl vědom, že informace ze serveru ČTK přebírají média a musí tedy nést následky v podobě omluvy v deníku). V souladu s tím pak stěžovatel navrhl změnu znění omluvy (požadoval omluvu žalovaného za to, že tento řekl, že stěžovatel je součástí organizované skupiny, která se snaží zablokovat činnost holdingu a paralyzovat vypořádání likvidačního zůstatku akcionářům, a umožnil tak v MF Dnes zveřejnění nepravdivé informace). Vrchní soud v Praze připustil změnu žalobního návrhu omluvy. Rozsudkem ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. 1 Co 92/2002 pak prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že uložil žalovanému povinnost v MF Dnes zveřejnit omluvu dle petitu s výjimkou části "a paralyzovat vypořádání likvidačního zůstatku akcionářům". Dospěl k závěru o neoprávněném zásahu do osobnostních práv stěžovatele; žalovaný za úplatu umístil informaci na serveru ČTK a musel být srozuměn s tím, že ji převezmou média, nebylo přitom prokázáno, že by stěžovatel byl součástí organizované skupiny, která se systematickým podáváním žalob a stížností snaží zablokovat činnost holdingu. Uveřejnění omluvy v deníku považoval za přiměřené.
Žalovaný podal dovolání, kde namítal, že nebylo prokázáno, že by deník převzal informaci právě ze serveru ČTK, článek je jiného znění, než bylo prohlášení (žalovaný nemůže odpovídat za článek, který nepsal, neautorizoval a nebyl s ním konzultován; článek není citací a použité části prohlášení zde byly vytrženy z kontextu), a poukázal na cíl článku, jeho znění a celkový kontext (vyslovení "obavy", použití jiného času). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. 28 Cdo 2162/2002 zrušil předchozí dvě rozhodnutí obecných soudů (vyjma nenapadeného výroku týkajícího se finanční satisfakce). Dle Nejvyššího soudu byl výrok odvolacího soudu obecný a nepřesný, neboť nebyl upřesněn způsob a forma zásahu (nebylo jasné, zda je zásah shledáván v ústním výroku - "řekl", zda zásahem je ústní výrok obsahující "nepravdivé informace" nebo zda je jím "uveřejnění nepravdivých informací" v deníku, nebyl upřesněn vztah ústního výroku k jednání spočívajícímu ve "sdělení" a k jednání spočívajícímu v "umožnění uveřejnit" nepravdivé informace v deníku), a nebylo zřejmé, kdo je původcem zásahu "zveřejnění", resp. kdo je subjektem zásahu a kdo subjektem ochrany (stěžovatel - organizovaná skupina).
Městský soud v Praze následně vydal dne 29. 4. 2004 pod sp. zn. 34 C 91/2003 rozsudek, kterým (po částečném vyhovění změně žaloby) zamítl žalobu domáhající se omluvy za to, že žalovaný o stěžovateli "veřejně prohlásil a umožnil tak v MF Dnes zveřejnění nepravdivé informace, že stěžovatel je součástí organizované skupiny, která se snaží zablokovat činnost holdingu". Dospěl k závěru, že žalovaný se dopustil zásahu, avšak stěžovatel nezvolil přiměřený způsob formy satisfakce, jednak obsah omluvy nekoresponduje způsobu zásahu (článek užil jiný čas než prohlášení, prohlášení hovořilo v rozhodné pasáži o osobách ve shodě a nikoliv o organizované skupině; za to však stěžovatel omluvu nepožaduje), a jednak je žádána omluva v deníku, zatímco k zásahu došlo na serveru ČTK.
Stěžovatel podal odvolání. Považoval omluvu v deníku za přiměřenou, a to s ohledem na závažnost následků protiprávního zásahu, když navíc všichni vyslechnutí svědci získali informaci (až) z deníku. Uvedl, že žalovaný promyšleně jednak informace uveřejnil na serveru ČTK a jednak je zaslal faxem deníku. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 1 Co 236/2004 změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalovaný je povinen předmětnou omluvu zveřejnit v MF Dnes. Dospěl k závěru o zásahu do osobnostních práv stěžovatele s tím, že kontext prohlášení je jednoznačný, neboť stěžovatel byl označen v souvislosti s organizovanou skupinou blokující činnost holdingu, zásahem je jednak nepravdivé tvrzení a jednak uveřejnění této informace, žalovaný musel být srozuměn s tím, že prohlášení tisku může být převzato médii; omluva v MF Dnes je přiměřená, předmětem zásahu byla čest stěžovatele a předmětem ochrany je stěžovatel (nikoliv organizovaná skupina).
Žalovaný podal dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 30 Cdo 895/2005 zrušil rozhodnutí vrchního soudu proto, že se neřídil závazným právním názorem předchozím. Uvedl, že věc nebyla posouzena v plné šíři, když přisouzená omluva neodpovídá tomu, jak byla formulována zpráva žalovaného pro ČTK, přičemž sporná pasáž není formulována kategoricky, ale jako úsudek, s čímž se vrchní soud nevypořádal. Konstatoval také, že text "umožnil zveřejnění" je značně extenzivní ve vztahu k tvrzenému zásahu do osobnostních práv stěžovatele.
Vrchní soud následně povolil změnu žaloby ve znění, že má být v MF Dnes zveřejněna omluva žalovaného, že "veřejně prohlásil nepravdivé informace, a to formou publikování dne 10. 4. 2000 na placené části serveru ČTK - Protext jeho písemného prohlášení, že stěžovatel je součástí organizované skupiny, která řadou útoků fakticky zablokovala činnost holdingu". Dále vydal dne 8. 8. 2006 pod sp. zn. 1 Co 107/2006 rozsudek, kterým prvostupňové rozhodnutí (městského soudu ze dne 29. 4. 2004) potvrdil ve znění, že se žaloba zamítá (a to ve znění petitu naposledy změněného v odvolacím řízení). Dospěl však k jinému právnímu názoru než prvostupňový soud. S odkazem na závazný právní názor Nejvyššího soudu konstatoval, že žalovaný v prohlášení pro ČTK neoznačil stěžovatele za součást organizované skupiny, která fakticky zablokovala činnost holdingu. Odvolací soud analyzoval text prohlášení tak, že v první části je uveden minulý čas o organizované skupině blokující holding s tím, že zde nejsou uvedena žádná jména. V druhé části prohlášení je pak užit přítomný čas s tím, že řada útoků fakticky zablokovala činnost holdingu; poté je vyslovena nikoliv kategorická obava žalovaného, že jde o stejný okruh osob jednajících ve shodě a jsou uvedena jména (včetně stěžovatele). Dle odvolacího soudu tato informace není difamující (přestože bylo prokázáno, že stěžovatel podával případné žaloby sám bez jakékoliv koordinace) a nepředstavuje zásah do práv osobnosti. Dle odvolacího soudu navíc nelze klást žalovanému jako likvidátorovi holdingu k tíži, že informoval veřejnost o situaci holdingu a v této souvislosti vyslovil svůj názor.
Stěžovatel podal dovolání, kde poukazoval na zjevnou souvislost obou částí téhož prohlášení (spojovací výrazy v prohlášení, tématika, obdobné pojmy užité pro totéž) a nesouhlasil s tím, že druhou část nelze posuzovat kategoricky. Znovu uvedl, že zásah nebyl způsoben jen prohlášením, ale i zasláním textu do deníku a umožnění tak jeho dalšího uveřejnění. Stěžovatel rovněž namítl, že závěr o tom, že žalovaný z titulu funkce likvidátora informoval veřejnost, není podpořen žádnými důkazy, když odvolací soud se právní povahou postavení žalovaného nijak nezabýval, přičemž žalovaný nikdy likvidátorem nebyl. Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a usnesením ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3761/2007 dovolání odmítl, neboť neshledal zásadní právní význam odvolacího rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud provedl výklad zákona v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu z předcházejícího rozsudku; odkázal též na jiná svá rozhodnutí (sp. zn. 30 Cdo 2951/2006, 30 Cdo 895/2005, 28 Cdo 983/2002). Současně uvedl, že pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že poslední navrhované znění petitu je konkrétní, obsahuje způsob i formu neoprávněného zásahu a zcela odpovídá obsahu prohlášení pro ČTK. Prohlášení bylo přímou příčinou článku. K přiměřenosti omluvy uvedl, že cíleně zveřejněná informace na serveru získala na účinnosti právě převzetím dalšími médii, což žalovaný mohl předvídat. Server ČTK navíc už neexistuje, proto nelze navrhnout zveřejnění omluvy na tomto serveru. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že žalovaný jako likvidátor chtěl pouze informovat o situaci holdingu; jde o zlehčování zjevně zlého úmyslu. Navíc žalovaný se nikdy nestal likvidátorem, tedy nelze u něj hovořit o informování veřejnosti v souvislosti s výkonem funkce. Stěžovatel má za to, že soudy se s postavením žalovaného nevypořádaly, ačkoliv to mělo zásadní význam pro hodnocení protiprávního jednání (stěžovatel odkázal na poslední rozhodnutí odvolacího soudu). Stěžovatel také poukazuje na zjevnou spojitost obou částí prohlášení, které soudy bezdůvodně diferencovaly a posoudily odděleně, nesouhlasí ani s tím, že druhá část byla pouhým úsudkem a nelze ji posuzovat kategoricky. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud se nezabýval skutečností, že žalovaný nejen zveřejnil prohlášení, ale zaslal je i přímo do redakce deníku; dle stěžovatele tak je zásahem i zaslání prohlášení do deníku. Shledává evidentní příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a článkem. Stěžovatel má za to, že soudy opakovaně konstatovaly zásah do jeho práv na ochranu osobnosti, avšak Nejvyšší soud, přestože stěžovatel vyhověl výtkám a konkretizoval petit, neposkytl následně stěžovateli ochranu práv.
Ústavní soud si od stěžovatele vyžádal listiny, ze kterých vyplývá znění soudy posuzovaného prohlášení pro ČTK a článku v deníku MF Dnes.
Ústavní soud poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti a rozhodování o ní především povinen respektovat, a to s odvoláním na již ustálenou judikaturu, že obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky), a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavním pořádkem.
Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Podle čl. 17 odst. 1 Listiny je svoboda projevu zaručena. Podle odst. 2 téhož článku má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Články 10 a 17 Listiny vyjadřují základní ústavní hodnoty právního řádu České republiky jako demokratického právního státu. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory je obsahově omezeno právy jiných, zejména právy uvedenými v čl. 10 Listiny. Kolize obou práv se realizuje v rovině podústavní, např. při aplikaci občanského zákoníku. Při aplikaci těchto zákonných ustanovení musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním obou ústavních práv (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 367/03, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 36, č. 57).
Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy v prvé řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 154/97, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 10, č. 17). Ústavní soud nemůže zasáhnout do rozhodnutí obecného soudu jen proto, že by sám provedl poměřování ústavních hodnot a základních práv jinak a dospěl tak k jinému závěru. Ústavní soud však zasáhne a bude chránit základní právo, pokud se obecné soudy zmýlily při hodnocení významu základního práva nebo svobody. Obecně čím závažnější zásah obecného soudu do určitého práva, tím důkladnější přezkum rozhodnutí obecného soudu soudem Ústavním.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy se v dané věci náležitě zabývaly obsahem i formou prohlášení pro server ČTK (včetně kontextu prohlášení či zvolené formulace tohoto sdělení), provedly dokazování ve vztahu k části prohlášení, za kterou byla žádána omluva (zejména zda stěžovatel podal nějaké žaloby a zda se znal s jinými osobami jmenovanými v prohlášení) a porovnaly také znění prohlášení s formulací požadované omluvy. S ohledem na uvedené se pak zabývaly tím, zda došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Ústavní soud v postupu a závěrech obecných soudů (resp. soudu odvolacího a dovolacího) neshledal prvky libovůle či zřejmé vady, které by vedly k bezdůvodnému upřednostnění práva na svobodu projevu. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti uvádí ohledně znění prohlášení tytéž námitky, které již předestřel v předchozím řízení. Pokud pak stěžovatel tvrdí, že žalovaný zaslal text prohlášení také do deníku, je třeba poukázat na to, že tato skutečnost není, s ohledem na poslední žalobou žádané znění omluvy, relevantní; není proto třeba, aby se Ústavní soud tímto tvrzením zabýval (toto tvrzení by mohlo mít vliv pouze na to, kde bude muset být omluva uveřejněna, byla-li by přiznána). Ústavní soud se dále neztotožňuje s názorem stěžovatele, že pro závěr odvolacího soudu bylo rozhodující postavení žalovaného jako likvidátora holdingu (viz výše stručné uvedení důvodů posledního rozhodnutí odvolacího soudu a příp. též předposledního rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Protože dle Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů nevybočují z ústavních kautel, postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu