ECLI:CZ:US:2010:3.US.1709.10.1
sp. zn. III. ÚS 1709/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GEKO RECREATIE s. r. o., se sídlem 382 22 Hořice na Šumavě č. 122, IČ: 255 73 101, právně zastoupené Mgr. Denisou Valentovou, advokátkou AK se sídlem Karlovo nám. 17, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2008 č. j. 13 Cm 645/2008-35, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009 č. j. 6 Cmo 422/2008-104, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. června 2010, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 15. června 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2008 č. j. 13 Cm 645/2008-35, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009 č. j. 6 Cmo 422/2008-104, a to pro porušení článku 11 odst. 1, článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
S odvoláním se na probíhající exekuční řízení vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 Nc 737/2007 stěžovatelka z obavy z akutního rizika vzniku nenahraditelné majetkové újmy Ústavní soud požádala "o přednostní projednání své stížnosti ve smyslu ust. §39 zákona o Ústavním soudu, příp. o vydání předběžného opatření dle ust. §80 zákona o Ústavním soudu, na jehož základě bude odložena vykonatelnost směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 15. února 2007 č. j. Sm 14/2007-7".
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. dubna 2009 č. j. 6 Cmo 422/2008-104 potvrdil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2008 č. j. 13 Cm 645/2008-35, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. Sm 14/2007 mezi žalobcem - Exekutorské centrum s. r. o. a žalovanou GEKO RECREATIE spol. s r. o. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") o zaplacení směnečné pohledávky ve výši 300 000,- Kč s příslušenstvím, dále zamítl návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu ze dne 15. února 2007 č. j. Sm 14/2007-7 a rozhodl o nákladech řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") usnesením ze dne 24. února 2010 č. j. 29 Cdo 4231/2009-143 dovolání stěžovatelky odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souzené věci podala stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009 č. j. 6 Cmo 422/2008-104 dovolání. Usnesením ze dne 24. února 2010 č. j. 29 Cdo 4231/2009-143 Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2008 č. j. 13 Cm 645/2008-35 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009 č. j. 6 Cmo 422/2008-104 za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejím dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tato podmínka však, jak plyne z odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není a ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím je tak opožděná.
V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že dovolání dovolatelky proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve vztahu k návrhu na odklad vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu a ve vztahu k nákladům řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (ust. §237 až §239 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), a proto je Nejvyšší soud odmítl [ust. §243b odst. 5 a ust. §218 písm. c) o. s. ř.].
Posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval, bylo odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. dubna 2009 č. j. 6 Cmo 422/2008-104. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak počala běžet od doručení výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až poté, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelkou dodržena nebyla.
V části, ve které stěžovatelka napadá potvrzující výrok usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009 č. j. 6 Cmo 422/2008-104 ve vztahu k návrhu na odklad vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu a nákladům řízení, jakož i výroky pod body II. a III. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2008 č. j. 13 Cm 645/2008-35, je ústavní stížnost opožděná.
Ústavní stížnost v části směřující proti potvrzujícímu výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009 č. j. 6 Cmo 422/2008-104 ve věci samé a proti výroku pod bodem I. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2008 č. j. 13 Cm 645/2008-35 ve věci samé je rovněž opožděná, a to z následujících důvodů:
Dle ust. §72 odst. 3 věty druhé zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Dovolání stěžovatelky, směřující proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ust. §243b odst. 5 a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředložila k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud konstatoval, že jakkoli dovolatelka avizovala uplatnění dovolacích důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu) závěr, na němž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, nenapadá, nýbrž s ohledem na způsob doručení směnečného platebního rozkazu (ust. §50c o. s. ř.) poukazuje na "trestnou činnost pachatelů" a následně vypracovanými znaleckými posudky potvrzené padělání podpisu směnky.
Je-li mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ust. §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí jako nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle ust. §238 odst. 2, ust. §238a odst. 2 o. s. ř.).
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c) cit. ustanovení] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z pravidla, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu například není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (ust. §243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. ust. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím ust. §43 odst. 2 o. s. ř.). Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06).
V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. V uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 tedy dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání, podaného s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Logicky a nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.
Bylo-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z výše popsaných důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu lze podat ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, kdy stěžovatelka v dovolání uplatnila pouze nezpůsobilý dovolací důvod ve smyslu výše uvedeného, a Nejvyššímu soudu nepředložila k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Za dané situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání v předmětné věci nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy stěžovatelce dobrodiní ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti potvrzujícímu výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009 č. j. 6 Cmo 422/2008-104 ve věci samé a proti výroku pod bodem I. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2008 č. j. 13 Cm 645/2008-35 počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až poté, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelkou dodržena nebyla.
Při shrnutí výše uvedeného soudce zpravodaj ústavní stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2008 č. j. 13 Cm 645/2008-35 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009 č. j. 6 Cmo 422/2008-104 podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
K návrhu stěžovatelky na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí podle ust. §39 zákona o Ústavním soudu lze jen dodat, že Ústavní soud k takovému postupu neshledal důvod vzhledem k nastíněným důvodům pro odmítnutí ústavní stížnosti samé a tento návrh tak sdílí osud ústavní stížnosti.
K návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření podle ust. §80 zákona o Ústavnímu soudu je nutno dodat, že již ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že tento institut lze uplatnit toliko v souvislosti s ústavní stížností směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, tedy nikoliv ve stěžovatelčině případě, kdy brojí proti výše uvedeným rozhodnutím.
Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhala toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 15. února 2007 č. j. Sm 14/2007-7, je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. ledna 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Protože Ústavní soud dospěl k výše uvedenému závěru o opožděnosti podané ústavní stížnosti, považoval za nadbytečné vyzývat stěžovatelku k odstranění vad plné moci k zastupování před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2010
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj