ECLI:CZ:US:2010:3.US.1722.10.1
sp. zn. III. ÚS 1722/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. V. a 2. P. V., obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Felixem, advokátem v Praze 5, Pod Akáty 101/76, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2010 č. j. 12 Co 500/2009-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, neboť tvrdí, že jeho vydáním byli zkráceni ve svých, blíže nespecifikovaných, právech.
Z ústavní stížnosti a z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhali na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 247.190,10 Kč jako slevy z kupní ceny rodinného domu v důsledku vad, specifikovaných v rozsudku. Obvodního soudu pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 9. 2009 č. j. 18 C 127/2007-140, uložil vedlejšímu účastníkovi (v řízení před obecnými soudy žalovaný) zaplatit stěžovatelům částku 68.007,- Kč (výrok I.), ohledně částky 188.483,10 Kč žalobu zamítl (výrok II.). Soud prvního stupně dále zastavil řízení ohledně vydání stavební dokumentace (výrok III.). Výrokem IV. uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelům na nákladech řízení částku 59.905,- Kč a výrokem V. uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit znalečné ve výši 24.229,- Kč.
K odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu ohledně částky 9.300,- Kč zamítl; výrok IV. změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a výrok V. odvolací soud změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na nákladech řízení částku 12.114,50 Kč.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím odvolacího soudu ve všech uvedených výrocích. Stěžovatelé však neuvádějí žádné ústavněprávní argumenty, pro které by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. Tvrdí pouze, že byli rozhodnutím odvolacího soudu zkráceni na svých právech, aniž by toto tvrzení více konkretizovali, ani neuvádějí, jaká jejich základní práva by měla být napadeným rozhodnutím dotčena.
Argumenty, které uvádějí stěžovatelé, jsou jen jejich polemikou se skutkovými zjištěními a s právními závěry odvolacího soudu, a to pouze v rovině podústavního práva. Skutečnost, že stěžovatelé nesouhlasí s rozhodnutím obecného soudu, nezakládá sama o sobě porušení jejich základních práv. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
V dané věci se jedná o aplikaci podústavního práva, která je zcela v kompetenci obecných soudů, a ve věci nebylo zjištěno nic závažného, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí je v dostatečné míře, řádně a srozumitelně odůvodněno.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu