ECLI:CZ:US:2010:3.US.1732.07.3
sp. zn. III. ÚS 1732/07
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 8. dubna 2010 sp. zn. III. ÚS 1732/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. Š. a 2. R. Š. proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 4. 2005 č. j. 10 C 217/2004-92, usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 5. 2007 č. j. 10 C 217/2004-102 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007 č. j. 29 Co 491/2007-115, jimiž byl právnímu předchůdci stěžovatelů (původnímu stěžovateli) ustanoven opatrovník, za účasti Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení.
Výrok
Rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. 10 C 217/2004, usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 10 C 217/2004 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. 29 Co 491/2007 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Dne 9. 7. 2007 podal stěžovatel L. Š. k Ústavnímu soudu ústavní stížnost. V průběhu řízení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zemřel, proto usnesením ze dne 28. 5. 2008 č. j. III. ÚS 1732/07-13 přerušil řízení do skončení řízení dědického. Po pravomocném skončení dědického řízení vydal Ústavní soud dne 27. 10. 2009 usnesení pod č. j. III. ÚS 1732/07-21, kterým rozhodl, že namísto zemřelého původního stěžovatele bude dále v řízení o ústavní stížnosti jednáno s jeho dědici, syny L. Š. a R. Š. Noví dva stěžovatelé na výzvu Ústavního soudu řádně odstranili vady ústavní stížnosti.
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 4. 2005 č. j. 10 C 217/2004-92, usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 5. 2007 č. j. 10 C 217/2004-102 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007 č. j. 29 Co 491/2007-115. Dle stěžovatelů soudy svým postupem porušily jejich právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
V ústavní stížnosti bylo namítnuto, že okresní soud měl informace o matce a dvou zletilých synech původního stěžovatele (tj. o nynějších stěžovatelích), avšak ty se vůbec nepokusil ustanovit opatrovníky původního stěžovatele. Soudem ustanovená opatrovnice je přitom zaměstnankyní téhož soudu a svou funkci vůbec nevykonávala, k ústnímu jednání se nedostavila, neuplatnila v řízení žádné námitky. Dle ústavní stížnosti také soud nevyvinul úsilí k doručení rozsudku původnímu stěžovateli, předčasně uzavřel, že původní stěžovatel je neznámého pobytu. Bylo také namítnuto, že původní stěžovatel si v trestním řízení téhož soudu zásilky přebíral na adrese v Kostelci nad Černými Lesy, a mělo mu být tedy i v předmětném občanskoprávním řízení doručováno na tuto adresu.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 10 C 217/2004, ze kterého zjistil následující skutečnosti.
Žalobce podal dne 6. 9. 2004 k okresnímu soudu žalobu proti původnímu stěžovateli L. Š. a proti obchodní společnosti (se sídlem Kostelec nad Černými Lesy) na zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaní byli dne 14. 12. 2004 soudem vyzváni k podání vyjádření k žalobě. Původní stěžovatel nebyl zastižen, zásilka mu byla uložena, avšak nevyzvedl si ji. Zásilka určená obchodní společnosti se vrátila s tím, že firma je zrušena a nebylo možno doručit. Dle výpisu z obchodního rejstříku obchodní společnosti tato měla 13. 1. 2005 stále registrováno výše uvedené sídlo a původní stěžovatel, její jednatel, měl dle obchodního rejstříku výše uvedený pobyt. Soud provedl další šetření o pobytu původního stěžovatele za účelem doručení výzvy k vyjádření k žalobě. Z vyžádaného výpisu z centrální evidence vězňů vyplývá, že dne 24. 1. 2005 nebyl původní stěžovatel ve vazbě ani výkonu trestu. Soud si vyžádal dále výpis z centrální evidence obyvatel, dle které měl původní stěžovatel 25. 1. 2005 evidovaný trvalý pobyt v Kolíně, R. ul. 57. Z tohoto výpisu dále vyplývá údaj o dvou zletilých synech a matce původního stěžovatele a o jejich adresách pobytu (Kolín, R. ul. 57 a J. ul. 355). Soud učinil dotaz na matku původního stěžovatele ohledně jeho pobytu, ta si zásilku osobně převzala dne 4. 2. 2005, avšak nijak nereagovala. Soud také požádal o doručení zásilky soudního doručovatele; z jeho zprávy ze dne 25. 1. 2005 vyplývá, že původní stěžovatel se na adrese trvalého pobytu 13 let nezdržuje a jeho bývalá manželka nezná jeho nový pobyt. Ze zprávy Policie České republiky ze dne 2. 2. 2005 vyplývá, že původní stěžovatel se na adrese trvalého pobytu několik let nezdržuje a jeho současný pobyt nebyl zjištěn.
Po takto provedeném šetření okresní soud usnesením ze dne 16. 2. 2005 ustanovil původnímu stěžovateli opatrovníka podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu, a to vyšší soudní úřednici okresního soudu. Té byly dne 9. 3. 2005 krátkou cestou doručeny žaloba a nařízení jednání na den 5. 4. 2005. Opatrovnice se k jednání nedostavila a nedostavila se ani dne 12. 4. 2005 k vyhlášení rozsudku. Rozsudek byl opatrovnici doručen krátkou cestou dne 13. 6. 2005. Rozsudek byl dne 13. 6. 2005 doručován též původnímu stěžovateli na adresu v Kolíně, avšak zásilka byla předána poštou jeho synovi téhož jména (tj. jednomu ze současných stěžovatelů); ten soudu obratem vadu v doručování sdělil. Rozsudek byl doručován také obchodní společnosti do jejího sídla, avšak zásilka se opět vrátila s tím, že firma byla zrušena.
Dne 21. 5. 2007 podal původní stěžovatel proti prvostupňovému rozsudku odvolání. Uvedl, že se dlouhodobě nezdržuje na adrese trvalého bydliště v Kolíně, avšak po celou dobu řízení bydlel v O. u matky. Namítal, že soud se nedotázal jiných osob (např. matky) na jeho pobyt. Uvedl, že byl účastníkem dvou konkrétních trestních řízení u téhož soudu, tedy okresnímu soudu muselo být zřejmé, že není nezvěstný či nedosažitelný. Brojil také proti tomu, že opatrovníkem byla ustanovena zaměstnankyně okresního soudu, která byla v řízení zcela pasivní a je u ní zřejmý střet zájmů.
Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 30. 5. 2007 č. j. 10 C 217/2004-102 odvolání odmítl. Zrekapituloval šetření o pobytu včetně bezvýsledného dotazu na matku původního stěžovatele. Argumentoval, že jedno z trestních řízení bylo zahájeno až po doručení rozsudku opatrovnici, navíc ani zde se nedařilo původnímu stěžovateli doručovat poštou ani Policií České republiky. Ve druhém trestním řízení se také nedařilo opakovaně doručovat původnímu stěžovateli na adresu pobytu, ač tuto adresu stále uváděl i obhájce původního stěžovatele. Soud uvedl, že poté, v průběhu roku 2003, bylo původnímu stěžovateli doručováno na adresu v Kostelci nad Černými Lesy. Okresní soud dospěl k závěru, že opatrovnice byla původnímu stěžovateli ustanovena zcela důvodně, byl jí řádně doručen rozsudek a lhůta pro podání odvolání tak marně uplynula. Soud uvedl, že ani syn původního stěžovatele při vrácení zásilky dne 15. 6. 2005 nesdělil soudu současný pobyt původního stěžovatele. Usnesení bylo zástupci původního stěžovatele doručeno dne 6. 6. 2007.
Proti usnesení o odmítnutí odvolání pro opožděnost podal původní stěžovatel odvolání. Namítal, že mu soud měl zásilky doručovat na adresu, na kterou doručoval v trestním řízení (tj. do Kostelce na Černými Lesy), opatrovníkem mu měla být ustanovena jeho matka nebo některý ze synů; opatrovnice ustanovená soudem nevynaložila ani minimální úsilí k ochraně jeho práv. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2007 č. j. 29 Co 491/2007-115 prvostupňové usnesení potvrdil. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně o dostatečnosti šetření a o splnění podmínek pro ustanovení opatrovnice. Námitky proti neustanovení matky nebo syna původního stěžovatele jako opatrovníků označil odvolací soud za účelové, neboť matka nijak nereagovala ani na žádost o sdělení pobytu a syn (sám) soudu nesdělil pobyt původního stěžovatele; rovněž bývalá manželka původního stěžovatele nevěděla, kde se tento nachází. Odvolací soud také uvedl, že adresa v Kostelci nad Černými Lesy je sídlem obchodní společnosti, tedy ani tento údaj pro doručování nemohl být směrodatný. Soud také konstatoval, že tu není ani střet zájmů u opatrovnice, neboť k tomu by došlo pouze v případě, pokud by okresní soud byl účastníkem řízení, nikoliv však v situaci plnění své rozhodovací pravomoci. Usnesení odvolacího soudu bylo zástupci původního stěžovatele doručeno dne 13. 9. 2007.
III.
Ústavní soud nejdříve posuzoval včasnost a přípustnost ústavní stížnosti. Původní stěžovatel podal ústavní stížnost toliko proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 4. 2005 č. j. 10 C 217/2004-92 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 5. 2007 č. j. 10 C 217/2004-102. Ústavní stížnost tedy byla nepřípustná pro nevyčerpání odvolání proti prvostupňovému usnesení (původní stěžovatel sice odvolání podal, avšak odvolací soud o něm v době podání ústavní stížnosti ještě nerozhodl). Poté však již Krajský soud v Praze vydal usnesení ze dne 29. 8. 2007 č. j. 29 Co 491/2007-115, kterým rozhodl o odvolání původního stěžovatele. Noví dva stěžovatelé pak následně rozšířili ústavní stížnost také o požadavek na zrušení tohoto usnesení odvolacího soudu. V současné době tak lze konstatovat, že ústavní stížnost je přípustná, neboť byly vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky. Ústavní stížnost sice byla podána vůči odvolacímu usnesení předčasně, avšak není zde důvod, aby tato skutečnost byla stěžovatelům k újmě; ústavní stížnost byla podána včas.
Dále se Ústavní soud zabýval samotným obsahem ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že část námitek stěžovatelů je důvodná.
Ústavní soud se opakovaně ve své judikatuře zabýval výkladem a aplikací §29 odst. 3 občanského soudního řádu, která umožňuje ustanovit opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám. Uvedl, že nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Ustanovení opatrovníka podle §29 spadá v občanském soudním řádu do rubriky "Zástupci účastníků". Pro tento druh zastoupení platí ustanovení §31 občanského soudního řádu, podle kterého ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Ústavní soud současně konstatoval, že ustanovení opatrovníkem zaměstnance (tajemnici, vyšší soudní úřednici nebo justiční čekatelku apod.) téhož soudu, který ve věci rozhoduje, z povahy věci nemůže znamenat (z důvodu kolize zájmů), že budou účinně hájena práva a zájmy účastníka, resp. je třeba velmi bedlivě zvažovat, zda je možné ve věci ustanovit opatrovníkem takovouto osobu a zda nepřichází prioritně v úvahu spíše některá z osob blízkých účastníku neznámého pobytu. Ústavní soud také opakovaně poukazoval na problematiku absolutní pasivity zaměstnanců obecných soudů, kteří byli do funkce opatrovníka ustanoveni a evidentně tak pouze formálně umožnili doručení soudní zásilky. V neposlední řadě se Ústavní soud v této nálezové judikatuře také zabýval tím, zda obecný soud provedl dostatečné šetření pobytu účastníka, a zda tedy vůbec byly pro ustanovení opatrovníka podle §29 občanského soudního řádu dány podmínky [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233), nález sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731), nález sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), nález sp. zn. II. ÚS 1090/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 124/46 SbNU 171), nález sp. zn. II. ÚS 843/08 ze dne 7. 1. 2009 (N 3/52 SbNU 19), nález sp. zn. I. ÚS 2052/08 ze dne 27. 1. 2009 (N 14/52 SbNU 141) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2406/08 ze dne 10. 2. 2009 (N 22/52 SbNU 215)].
V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že okresní soud splnil řádně zákonnou povinnost vyhledávací (viz výše). Provedl potřebné dotazy k pobytu a rovněž žádal opakovaně o doručení zásilky ve spojení s prošetřením bydliště původního stěžovatele. Dotaz učinil také na matku původního stěžovatele. Šetření bylo též aktuální, tedy mezi šetřením a ustanovením opatrovníka nebyly nepřiměřené časové úseky. Vytknout lze snad pouze to, že ačkoliv se soudu z výpisu z centrální evidence obyvatel nabízely dotazy na dva zletilé syny původního stěžovatele, na tyto se soud ohledně zjištění bydliště původního stěžovatele neobrátil. Na druhé straně evidentně bylo vinou původního stěžovatele, že řádně nenahlásil změnu svého bydliště tak, aby mu mohlo být orgány veřejné moci bez problémů doručováno.
Pokud však byla ustanovena jako opatrovník vyšší soudní úřednice téhož okresního soudu, tento postup správným shledat nelze. Bylo především namístě zjistit, zda původního stěžovatele nemůže zastupovat osoba jemu příbuzná či blízká, tedy osoba, u které bude předpoklad, že bude hájit zájmy původního stěžovatele. Již z výpisu z centrální evidence obyvatel se soudu nabízelo obrátit se na matku a dva zletilé syny původního stěžovatele. Tyto však okresní soud stran možného zastupování vůbec nekontaktoval. Není také zřejmé, zda a proč by okresní soud považoval tyto tři osoby za osoby nevhodné pro zastupování, tedy to, že by zájmy těchto osob byly snad v rozporu se zájmy původního stěžovatele (taková úvaha mohla přicházet naopak např. u bývalé manželky původního stěžovatele). Je sice pravda, že dvě z těchto tří osob, ač věděly o probíhajícím řízení, samy aktivně se soudem nespolupracovaly (jak by si okresní soud zejména u syna představoval a jak uváděl ve svém usnesení), nicméně to nezbavuje okresní soud povinnosti zjistit osoby vhodné pro zastupování účastníka tak, aby byla dána vůbec možnost k ochraně jeho práv. Ze soudního spisu navíc vyplývá, že ustanovená vyšší soudní úřednice pouze převzala zásilku se žalobou a nařízeným jednáním a poté zásilku s rozsudkem. K žalobě nepodala žádné vyjádření, v řízení nevznesla žádné námitky, na jednání se nedostavila. Soudem ustanovená opatrovnice byla evidentně zcela pasivní a nelze zde shledat ani náznak snahy o ochranu práv a zájmů jí zastupovaného účastníka (původního stěžovatele).
Ústavní soud shledal ve skutečnosti, že okresní soud ustanovil opatrovníkem osobu, u které nebyl předpoklad, že by hájila práva a zájmy zastupovaného účastníka (původního stěžovatele), a ta také fakticky následně byla v řízení zcela pasivní, porušení práv stěžovatelů ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu postupoval Ústavní soud podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a všechna tři napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť účastníci řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas.