ECLI:CZ:US:2010:3.US.1774.10.1
sp. zn. III. ÚS 1774/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem v Kutné Hoře, Lorecká 465, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2010 č. j. 15 Co 30/2010-72 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 11. 2009 č. j. 14 C 133/2008-58, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. 6. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi a v řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý soudní proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a aby podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že náklady jejího zastoupení zaplatí stát.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti Pražské plynárenské, a. s., na obnovu řízení vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 34 C 195/2001 a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky pak Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložit zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. V řízení, jehož obnovy se stěžovatelka domáhala, bylo stěžovatelce jako žalované uloženo rozsudkem obvodního soudu ze dne 22. 5. 2002 zaplatit žalobkyni Pražské plynárenské, a. s., částku 1 420,30 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Možno dodat, že uvedený rozsudek napadla stěžovatelka ústavní stížností, která však byla pro opožděnost usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1008/08 odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 34 C 195/2001 nebyla zastoupena opatrovníkem; ten jí sice byl coby osobě (údajně) neznámého pobytu ustanoven, avšak usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 4. 2002 o ustanovení opatrovníka bylo usnesením městského soudu ze dne 23. 3. 2009 č. j. 12 Co 134/2009-67 změněno tak, že se jí opatrovník neustanovuje, a to s odůvodněním, že podmínky ustanovení §29 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") nebyly naplněny. I kdyby však byla osobou neznámého pobytu, příslušné usnesení nabylo právní moci až po vydání rozhodnutí ve věci samé, takže ustanovený opatrovník žádné úkony nemohl činit.
Dále stěžovatelka uvádí, že jako důvod obnovy neuváděla skutečnost, že jí v řízení byla odňata možnost jednat před soudem, jak jí soudy obou stupňů podsouvají. Šlo pouze o důkaz toho, že bez své viny nemohla před soudem uplatnit žádné skutečnosti, tedy ani ty, které jsou skutečným důvodem pro obnovu řízení. Jako důvod obnovy uvedla skutečnost, že soudu nebylo v době původního řízení známo, že faktura, na jejímž základě se Pražská plynárenská, a. s., domáhá přiznání předmětné pohledávky, nebyla řádně doručena (a tudíž se nestala splatnou), protože na doručovací adrese stěžovatelka nebydlela. To bylo Pražské plynárenské, a. s., známo, jak prokazuje další faktura ze dne 27. 9. 1999, protože ta byla zaslána na adresu R., kterou v souvislosti s ukončením odběru plynu oznámila. K důvodu obnovy se tak vztahuje skutečnost, že stěžovatelka v době zaslání faktury a upomínek na doručovací adrese nebydlela a Pražské plynárenské, a. s., byla tato skutečnost známa, taktéž byla této společnosti známa adresa, kam jí doručovat lze. Skutečnost, že se v době řízení zdržovala na adrese, na které byla řádně přihlášena k trvalému pobytu, se má vztahovat k prokázání toho, že skutečnosti, zakládající důvod pro obnovu řízení, nemohla v původním řízení uplatnit. Závěr soudů obou stupňů, že skutečnosti uváděné jako důvody obnovy nezakládají důvod obnovy proto, že tyto skutečnosti mohla uplatnit v původním řízení, má být v extrémním rozporu se skutečností.
V reakci na usnesení městského soudu ze dne 5. 1. 2009 č. j. 15 Co 477/2008-32, kterým byl zamítnut stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti shora označeného rozsudku (a ve kterém se uvádí, že jde o procesní situaci, kdy stěžovatelka tvrdí, že jí nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, pro jejíž nápravu slouží jiné procesní instituty), stěžovatelka uvádí, že tehdy platná právní úprava neobsahovala žádný procesní prostředek, kterým by bylo možno proti zmíněnému rozsudku brojit. V úvahu nepřichází žaloba pro zmatečnost dle §229 odst. 3 o. s. ř., neboť v dané věci nebylo odvolání přípustné. Není možné tuto žalobu podat ani na základě §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť jednak jí žádný opatrovník pravomocně ustanoven nebyl (viz výše), jednak uvedené ustanovení bylo vloženo do občanského soudního řádu až s účinností od 1. 7. 2009 a nepřípustnost žaloby na obnovu řízení, která byla podána již dne 21. 2. 2008, dodatečně nemohla být založena (viz §230 odst. 2 o. s. ř.). Na tom nic nemůže změnit ani ustanovení čl. II bodu 11 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, protože podle ustanovení čl. II bodu 1 citovaného zákona právní účinky úkonů, které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány, což plyne i z principu zákazu retroaktivity. Závěrem stěžovatelka namítá, že jí bylo uloženo hradit náklady řízení v plné výši, ačkoliv na její straně byly závažné důvody pro to, že tomu tak být nemělo, přičemž, ač se ona v řízení před soudy obou stupňů domáhala použití §150 o. s. ř., odvolací soud svůj závěr, že důvody pro takový postup nejsou dány, odůvodnil jen velmi stručně. Nevzal přitom v úvahu, že se v původním řízení stala obětí nejen nesprávného postupu soudu, který nezjistil její skutečnou adresu, a ohlašovny, která opomenula zjistit vyznačení změny v Centrální evidenci obyvatel, ale také Pražské plynárenské, a. s., která zatajila doručovací adresu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčina polemika s názorem obecných soudů na to, zda byly splněny zákonné podmínky pro obnovu řízení ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jako důvod obnovy uvedla, že v původním řízení nebyly soudu známy určité skutečnosti (viz výše). Ústavní soud však nemá, co by obecným soudům, jde-li o interpretaci a aplikaci uvedeného ustanovení, vytknul. Obecné soudy správně vystihly, že je třeba také zkoumat, co bylo příčinou toho, že stěžovatelka nemohla uplatnit jí tvrzené skutečnosti v "původním" řízení vedeném o obvodního soudu pod sp. zn. 34 C 195/2001. Vzhledem k obsahu žaloby na obnovu řízení dospěly k závěru, že tomu tak mělo být v důsledku pochybení obvodního soudu, který nesprávným postupem odňal stěžovatelce možnost jednat před soudem. Taktéž správně poukázaly na to, že žaloba na obnovu řízení neslouží k nápravě procesních pochybení soudu, ale k nápravě situace, kdy nebyl (nemohl být) úplně nebo správně zjištěn skutkový stav proto, že skutečnosti (či důkazy) v době původního řízení neexistovaly, resp. tyto nebylo možno uplatnit (nebo navrhovat), a to z důvodu nějaké objektivní překážky.
Pokud by se Ústavní soud se stěžovatelkou ztotožnil v tom, že obvodní soud opravdu postupoval ve věci samé nesprávně, evidentně by se jednalo o tzv. zmatečnostní vadu, která by současně mohla představovat porušení stěžovatelčina práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Tuto otázku však v nyní posuzované věci není třeba řešit. Kdyby stěžovatelka skutečně nebyla oprávněna podat žalobu pro zmatečnost, nezůstala by zcela bez prostředků ochrany svých práv, protože k dispozici měla nepochybně ústavní stížnost, jejímž prostřednictvím by mohla brojit proti předmětnému rozsudku obvodního soudu s tvrzením, že bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka sice takovou ústavní stížnost podala, avšak opožděně, přičemž žalobu na obnovu řízení nelze, jak bylo vysvětleno výše, v daném případě za adekvátní prostředek ochrany práv vůbec považovat. Pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení, je sice pravda, že odvolací soud se touto otázkou zabýval ve svém rozhodnutí poměrně stručně, nicméně postup dle §150 o. s. ř. je postupem v zásadě výjimečným, především pak argument odvolacího soudu nelze označit za nepřípadný, neboť je evidentní, že dané řízení bylo stěžovatelkou zahájeno zbytečně a že se ochrany svých práv měla (řádně) domáhat jinou cestou.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jde-li o návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jím by bylo možno se zabývat, pokud by byla ústavní stížnost způsobilá věcného projednání. Protože však tomu tak není, sdílí daný návrh osud ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že byla ústavní stížnost odmítnuta, nebylo možno rozhodnout, že náklady stěžovatelčina zastoupení zaplatí stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu