ECLI:CZ:US:2010:3.US.1775.10.1
sp. zn. III. ÚS 1775/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. M. V., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 6, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2010 č. j. 51 Co 125/2010-501, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 18. 6. 2010 obdržel Ústavní soud elektronický návrh, který, i když vykazoval vadu ve smyslu ustanovení §34 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňoval jinak formální předpoklady a náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Stěžovatel napadl v záhlaví usnesení označené usnesení Krajského soudu v Ostravě pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 Ústavy ČR, přičemž navrhl odložení vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009 č. j. 18 C 408/2004-483.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že podle svého názoru podal řádně, tj. v zákonné odvolací lhůtě dne 2. 12. 2009 odvolání proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009 č. j. 18 C 408/2004-483, v němž napadl výrok usnesení soudu prvního stupně pod bodem I., II. a III. Dne 5. 2. 2010 obdržel od soudu prvního stupně výzvu k doplnění odvolání, k němuž mu byla poskytnuta 5denní lhůta. Stěžovatel odvolání ve stanovené lhůtě údajně řádně doplnil, přesto odvolací soud v napadeném usnesení shledal, že jeho podání, označené jako "doplnění odvolání proti usnesení ze dne 10. 11. 2009" a doručené Okresnímu soudu v Olomouci dne 9. 2. 2010 a směřující do výroku o zastavení odvolacího řízení ve věci samé a do výroku o nákladech odvolacího řízení, bylo podáno opožděně; proto právní moc těchto částí výroku nastala "bez zřetele na podané odvolání dne 7. 12. 2009". Tento závěr považuje stěžovatel za "odporující zásadám formální logiky a ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř.", neboť odvolání ze dne 2. 12. 2009 splňovalo náležitosti řádného odvolání, stanovené v ustanovení §205 odst. 1 o. s. ř. Tímto rozhodnutím mu údajně odvolací soud nezákonně odňal možnost jednat před soudem a porušil i jeho právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Olomouci ve věci žalobce MIDESTA, s. r. o. proti stěžovateli jako žalovanému o zaplacení částky 4 000 000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2008 č. j. 18 C 408/2004-349, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 3. 2008 č. j. 18 C 408/2004-360, rozhodl tak, že stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků (výrok pod bodem I.), odvolací řízení zastavil (výrok II.). a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění předmětného usnesení okresní soud uvedl, že proti výše označenému rozsudku, jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci žalovanou částku s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, jejichž výše byla určena usnesením téhož soudu, podal stěžovatel odvolání. Po výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku z odvolání reagoval stěžovatel podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků. O této žádosti rozhodl okresní soud již dne 18. 4. 2008 usnesením tak, že osvobození stěžovateli nepřiznal. Toto usnesení potvrdil odvolací soud. Následně stěžovatel (dne 9. 10. 2008) požádal znovu o osvobození od soudního poplatku z podaného odvolání; okresní soud stěžovateli osvobození nepřiznal. I toto rozhodnutí potvrdil odvolací soud jako správné. Okresní soud s ohledem na nevyhovění žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ho vyzval k zaplacení soudního poplatku. Na výzvu soudu zaslal stěžovatel dne 13. 10. 2009 opětovně žádost o osvobození. Okresní soud o posledně uvedené žádosti rozhodl negativně s odůvodněním, že sociální situace a majetkové poměry stěžovatele v době podání odvolání neodpovídaly podmínkám pro vyhovění žádosti.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 3. 2010 č. j. 51 Co 125/2010-501 zastavil odvolací řízení o odvolání stěžovatele ze dne 2. 12. 2009 (výrok I.), odvolání ze dne 9. 2. 2010 odmítl (výrok II.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III.).
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že odvolání stěžovatele podané dne 2. 12. 2009 směřovalo proti výroku o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Tomu odpovídalo nejen odůvodnění odvolání, ale i jeho petit. Proto nebyl důvod odstraňovat (neexistující) vady včasného odvolání a zasílat v tomto smyslu výzvu podle ustanovení §43 o. s. ř. I když tak soud prvního stupně postupoval, nemohl podle názoru odvolacího soudu tento procesně nesprávný postup platně založit novou odvolací lhůtu proti dříve nenapadnutým výrokům usnesení soudu prvního stupně.
Pokud se týká odvolání stěžovatele ze dne 9. 2. 2010, které směřovalo proti samostatným výrokům o zastavení odvolacího řízení ve věci samé a o nákladech odvolacího řízení, odvolací soud dovodil, že je opožděné. Proto je podle ustanovení §218a o. s. ř. odmítl. Jestliže odvolací řízení ve věci samé bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastaveno, odpadl důvod dále rozhodovat o osvobození od soudních poplatků a odvolací řízení o odvolání stěžovatele ze dne 2. 12. 2009, byť bylo včasné, bylo zastaveno pro nedostatek podmínek řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval zkoumáním, zda jsou splněny podmínky a předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu pro meritorní projednání ústavní stížnosti.
Ústavní soud v souvislosti s ústavní stížností a svazkem listinných příloh, který stěžovatel připojil k ústavní stížnosti, poznamenává, že i když stěžovatel byl v předchozím řízení (shodně jako v řízení před Ústavním soudem) zastoupen advokátem, podání adresovaná soudu nevykazují znaky řádně (tj. pečlivě a kvalifikovaně) zpracovaných podání, jejichž obsah by odpovídal stěžovatelem tvrzeným cílům. Důsledkem tohoto zjevného "nesouladu" mezi stěžovatelem sice formálně traktovaným rozsahem odvolání a skutečnou vůlí stěžovatele dosáhnout přezkumu všech odvoláním napadených výroků rozhodnutí soudu prvního stupně se projeví v tom, že takové samostatné výroky se stávají pravomocnými a vykonatelnými. Tedy nejsou podrobeny přezkumu z hledisek odvolacího řízení právě proto, že stěžovatel dostatečně jasně jak v odvolání ze dne 30. 11. 2009, tak i v jeho "doplnění" ze dne 9. 2. 2010, nevymezil odvolací důvody (ve smyslu ustanovení §205 o. s. ř.) proti všem napadeným výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně. Shodného pochybení se ostatně stěžovatel dopustil i v případě předmětné ústavní stížnosti. I zde sice stěžovatel vymezil rozsah přezkumu ze strany Ústavního soudu tak, že napadá všechny výroky usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2010, jeho argumenty však směřují jen proti výroku pod bodem II. napadeného usnesení, jímž bylo odvolání stěžovatele ze dne 9. 2. 2010 jako opožděné odmítnuto.
Protože stěžovatel zjevně žádné argumenty zpochybňující neústavnost postupu či rozhodování odvolacího soudu o náhradově nákladovém výroku téhož soudu (výrok III.) nepřináší, nezbylo Ústavnímu soudu, než aby v této části ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Zbývalo posoudit, zda ústavní stížnost je přípustná, napadá-li výrok pod bodem I. a II. usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání stěžovatele ze dne 2. 12. 2009 zastaveno a odvolání téhož účastníka řízení ze dne 9. 2. 2010 odmítnuto jako opožděné podle ustanovení §218a o. s. ř. Ústavní soud shledává, že v této části je ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("neústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava řízení před obecnými soudy, může se uplatnit ochrana poskytovaná Ústavním soudem v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 2712/07, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Právě takové (právní) námitky uplatnil stěžovatel v ústavní stížnosti, aniž by však tohoto (mimořádného) opravného prostředku využil. Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (resp. ústavní stížností není dokládán opak), stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Teprve pokud by obecné soudy stěžovateli nevyhověly v rámci žaloby pro zmatečnost, byla by ústavní stížnost přípustná.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a zčásti zjevně neopodstatněná, proto ji podle citovaného §43 odst. 1 písm. e) a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu