ECLI:CZ:US:2010:3.US.1788.08.1
sp. zn. III. ÚS 1788/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené JUDr. Bohdanou Žákovou, advokátkou v Šumperku, Masarykovo nám. 11, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. 5. 2006 č. j. 35 Co 606/2005-172 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 3. 2005 č. j. 14 C 164/2004-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o určení dědictví. Napadenými rozhodnutími bylo, podle stěžovatelky, porušeno její vlastnické právo a právo na soudní a jinou právní ochranu. Dále jimi mělo být porušeno právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména osoby jí blízké.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že vydáním napadených rozsudků byla zbavena svého dědického práva, neboť závěť sepsaná zemřelým K. M. (dále též "zůstavitel") jako osobou jí blízkou, s níž žila ve společné domácnosti, byla označena za neplatnou. Podle stěžovatelky obecné soudy obou stupňů dospěly k rozhodnutí na základě znaleckých posudků, přičemž zcela pominuly zbytek provedených důkazů a z odůvodnění jejich rozhodnutí nelze zjistit, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Poukazuje především na rozpor mezi závěry znaleckých posudků a zdravotnické dokumentace a namítá, že závěry obecných soudů jsou v rozporu se svědeckými výpověďmi přátel zemřelého K. M. Dále stěžovatelka tvrdí, že zemřelý K. M. má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a ochrana jeho jména i po jeho smrti, a že sama pociťuje jako velkou újmu skutečnost, že osoba jí blízká byla napadenými rozsudky označena jako osoba trpící duševní poruchou. Dle názoru stěžovatelky došlo dále v jejím případě k zásahu do jejího základního práva na soudní ochranu u nestranného soudu a práva vlastnického v důsledku porušení zásady záruky dědění.
Na základě výše uvedeného navrhla stěžovatelka, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a z kopií přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 6. 11. 1997 (tehdy směřující pouze proti stěžovatelce, dále též "žalovaná 1.") se H. M., manželka zůstavitele (dále též "žalobkyně"), domáhala určení, že závěť, sepsaná dne 8. 11. 1996 (dále též "rozhodný den") zůstavitelem K. M., zemřelým dne 14. 12. 1996, ve které stanovil dědičkou svých, v žalobě specifikovaných, nemovitostí stěžovatelku, je neplatná.
Okresní soud v Liberci vydal dne 28. 1. 2003 rozsudek č. j. 21 C 1103/97-74, kterým žalobě vyhověl.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci poté, co připustil změnu žalobního petitu na určení, že H. M. (manželka zemřelého) "je dědicem po zůstaviteli K. M." - rozsudkem ze dne 25. 6. 2003 č. j. 35 Co 198/2003-92 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že H. M. je dědičkou po K. M. Napadený rozsudek byl potvrzen z hlediska jeho obsahu pouze ve změněném znění z důvodu změny žalobního petitu v odvolacím řízení.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2004 č. j. 30 Cdo 2537/2003-115 tak, že zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že pokud určí žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některé z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení nezúčastní všichni nerozluční společníci. Vzhledem k tomu, že v daném řízení bylo zjištěno, že dědici zůstavitele K. M. jsou žalobkyně, tj. manželka zůstavitele, a jejich děti L. M. a J. M., měly být účastníky sporného řízení o žalobě na určení dědického práva také děti zůstavitele. Dovolací soud dále zdůraznil, že spor o platnost závěti zůstavitele ze dne 8. 11. 1996 je v prvé řadě sporem o dědické právo stěžovatelky, u níž je právě tato závěť titulem k dědění, a až v druhé řadě sporem o rozsah dědického práva žalobkyně, u níž je dědický titul (tj. zákon) nesporný.
Stěžovatelka podala proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 35 Co 198/2003-92 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 21 C 1103/97-74 současně s dovoláním i ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 477/03 odmítnuta pro nepřípustnost, neboť ústavní stížnost byla podána předčasně.
Okresní soud v Liberci poté, co usnesením ze dne 24. 5. 2004 č. j. 14 C 164/2004-124 připustil, aby děti zůstavitele K. M. přistoupily do řízení, ústavní stížností napadeným rozsudkem (doplněným usnesením ze dne 26. 5. 2005 č. j. 14 C 164/2004-144) určil, že žalobkyně H. M. je dědičkou po zůstaviteli K. M.
K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným rozsudkem. Poté, co usnesením ze dne 17. 5. 2006 č. j. 35 Co 606/2005-167 připustil změnu žaloby na určení, že stěžovatelka není dědičkou po zůstaviteli K. M., změnil rozsudek soudu prvního stupně a určil, že stěžovatelka není dědičkou po zůstaviteli K. M.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008 č. j. 21 Cdo 105/2007-193 odmítnuto jako nepřípustné.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval formální stránkou ústavní stížnosti, resp. otázkou, zda je stěžovatelka osobou oprávněnou k podání projednávané ústavní stížnosti.
Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejího základního práva vlastnit majetek a práva na soudní a jinou právní ochranu. Dále stěžovatelka namítá porušení práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména osoby jí blízké, tedy zemřelého zůstavitele K. M.
Podle ústavní a prováděcí zákonné úpravy [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"] platí, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Účastníkem řízení je pak stěžovatel a orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Předpokladem podání ústavní stížnosti je skutečnost, že stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Ústavní soud v této souvislosti již vícekrát ve své judikatuře zdůrazňoval, že nelze podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby (viz např. nález ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 303/05).
Z uvedeného plyne, že stěžovatelka není osobou oprávněnou podat ústavní stížnost ve prospěch zemřelého K. M., ve smyslu shora uvedeného ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky v části, v níž tvrdí, že napadená rozhodnutí zasáhla do základních práv zemřelého K. M., odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako podanou osobou zjevně k tomu neoprávněnou.
IV.
Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností ve zbývající části, v níž stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv, a dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost podaná opožděně.
Z obsahu přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že tento soud odmítl dovolání stěžovatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dané věci by přicházelo do úvahy pouze dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci ovšem dovolací soud, s odkazem na obsah dovolání, konstatoval, že stěžovatelka podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou dle názoru stěžovatelky významné. Stěžovatelka tedy nezpochybňovala právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci rozhodující. Vzhledem k uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné, a dovolací soud proto dovolání stěžovatelky, aniž by se mohl věcí dále zabývat, odmítl. Své rozhodnutí řádným a dostatečně podrobným způsobem odůvodnil a lze na ně v dalším odkázat.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tato podmínka však v daném případě splněna není.
Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a rozsudku Okresního soudu v Liberci pro porušení jejích základních práv, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2010
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu