ECLI:CZ:US:2010:3.US.1837.10.1
sp. zn. III. ÚS 1837/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1/ J. K. a 2/ MUDr. V. K., zastoupených JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem Brno, Ječná 29a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. 38 Co 115/2010 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2010 sp. zn. 27 E 20/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v daném exekučním řízení.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně uložil ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelům (jako povinným provést na přístavbě předmětného objektu bydlení společně a nerozdílně ve výroku usnesení uvedené práce) dle ustanovení §351 odst. 1 o. s. ř. pokutu ve výši 50 000 Kč. Krajský soud v Brně shora identifikovaným usnesením k odvolání stěžovatelů napadené usnesení městského soudu potvrdil.
Porušení svých základních práv spatřují stěžovatelé v tom, že soudy obou stupňů nerespektovaly kogentní ustanovení občanského soudního řádu, neboť způsobem uvedeným v §351 odst. 1 o. s. ř. se vykonávají toliko exekuční tituly, jež ukládají povinným povinnost k nezastupitelnému jednání nebo povinnost něco strpět anebo se něčeho zdržet. O takový titul však v jejich věci nejde; povinnosti uložené jim v exekučním titulu jsou povinnostmi takové povahy, že je může splnit (tj. uložené práce vykonat) i někdo jiný než osoby z exekučního titulu povinné. Uložení pokuty dle ustanovení §351 o. s. ř. proto není podle názoru stěžovatelů namístě.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stěžejní námitkou posuzované ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že v dané věci obecné soudy porušily ustanovení §351 odst. 1 o. s. ř., neboť pokuta může být povinným ukládána na základě tohoto ustanovení toliko v případě, že je vykonáváno rozhodnutí ukládající povinnost k plnění nezastupitelnému, zatímco v jejich případě jde o plnění zastupitelné.
Ve vztahu k této námitce je - coby rozhodné - nutné uvést pouze tolik, že ji stěžovatelé uplatnili poprvé až v posuzované ústavní stížnosti, ač ji mohli a měli vznést již v řízení odvolacím. Ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde proto o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 8, str. 367). Uvedené lze vyjádřit i poukazem na princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), podle kterého je návrh nepřípustný, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje; to pak neznamená jen požadavek podání takových prostředků, nýbrž i "vyčerpání" všech dispozic, které konkrétní (již podaný) opravný prostředek zahrnuje. Z toho plyne, že nepřípustnou je i ústavní stížnost, v níž stěžovatelé uplatňují námitky, které v řízení o opravných prostředcích před obecnými soudy neuplatnili, a tím nejen "nevyčerpali" (nevyužili) jejich procesní potenciál, nýbrž Ústavní soud tak staví do situace, kdy by měl hodnotit "spravedlivý proces" v rovině, v níž pro pasivitu stěžovatelů ani neproběhl.
Ve zbývající části je potom třeba hodnotit projednávanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou; ve vztahu k usnesení odvolacího soudu stojí jen za zaznamenání, že jeho odůvodnění je ústavně konformní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 3045/09) a vypořádává se relevantním způsobem s námitkami, jež stěžovatelé vůči napadenému usnesení městského soudu ve svém odvolání vznesli.
Ústavní soud z uvedených důvodů posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, který podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu