ECLI:CZ:US:2010:3.US.1882.10.1
sp. zn. III. ÚS 1882/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Barborou Červencovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Malátova 17, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2010 č. j. 33 Cdo 2252/2008-101, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007 č. j. 28 Co 684/2007-67 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2007 č. j. 3 C 290/2006-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 1 500 000,- Kč s příslušenstvím, v němž vystupoval na straně žalovaného. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právním závěrem obecných soudů ohledně charakteru smlouvy o půjčce, uzavřené dne 15. 1. 2005, a následků z ní vyplývajících. Podle názoru stěžovatele soud prvního stupně nezjistil dostatečně skutkový stav ohledně předání částky, která byla předmětem smlouvy o půjčce. Tvrdí, že tato částka ve výši 1 500 000 Kč mu nebyla nikdy předána. Postup odvolacího soudu při přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně pak dle stěžovatele vykazuje znaky nepřípustného formalismu. Stěžovatel dále uvádí, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu není řádně zdůvodněno.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, není opodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.
Z obsahu přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že tento soud zastavil řízení o "dovolání" proti rozsudku soudu prvního stupně z důvodu nedostatku jeho funkční příslušnosti k projednání takového dovolání. Dostatečně přitom toto své rozhodnutí zdůvodnil, když uvedl, že stěžovatel opomenul podmínku dovolacího řízení, podle které je dovolání mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně pouze rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád (dále jen "OSŘ") neupravuje funkční příslušnost dovolacího soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ ani dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 OSŘ). Stěžovatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ namítal, že soudy nesprávně posoudily otázku důkazního břemene za situace, kdy popřel správnost soukromé listiny. Dovolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že řešení této otázky procesního práva nečiní z napadeného rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadně právně významné, neboť nejde o otázku, kterou by dovolací soud dosud neřešil a její posouzení odvolacím soudem neodporuje ustálené judikatuře.
Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud opodstatněně odmítl dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné. Navzdory tvrzení stěžovatele dovolací soud své rozhodnutí řádným a dostatečně podrobným způsobem odůvodnil a lze na ně v dalším odkázat.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu
Praha-východ, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka však v daném případě splněna není.
Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu