ECLI:CZ:US:2010:3.US.1924.10.1
sp. zn. III. ÚS 1924/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. K., zastoupené JUDr. Annou Císařovou, advokátkou se sídlem Křivoklátská 258, Praha 9, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2010 č. j. 26 Co 555/2009-449, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2010, napadla rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010 č. j. 26 Co 555/2009-449, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění rozsudku doplňujícího. Stěžovatelka tvrdí, že výše označený rozsudek porušil její základní práva ve smyslu čl. 32 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 95 Ústavy ČR.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že její nezletilé děti Č. a J. K. (dále jen "děti" či "nezletilé děti"), byly svěřeny do střídavé výchovy svých rodičů, která se realizuje v týdenních intervalech jejich pobytu u obou rodičů. S tímto způsobem péče o nezletilé děti stěžovatelka není spokojena a tvrdí, že pro něj nejsou dány předpoklady ani podmínky především z toho důvodu, že oba rodiče mají rozdílné představy o jejich výchově a na podstatných věcech týkajících se výchovy svých dětí nejsou schopni se dohodnout. Tato situace byla pro stěžovatelku a údajně i pro děti natolik neúnosná a stresující, že navrhovala změnu stávající úpravy poměrů.
Stěžovatelka namítá, že v tomto pravomocně skončeném řízení docházelo k průtahům, že jejím procesním právům a právům a zájmům dětí nebyla ze strany ve věci rozhodujících soudů věnována náležitá pozornost, neboť oba soudy se názory obou dětí k dosavadnímu uspořádání jejích výchovných poměrů nezabývaly ani je nezjišťovaly. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje především na závěry Ústavního soudu uvedené v jeho nálezu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09.
II.
Z připojeného rozsudku se zjišťuje, že soud prvního stupně v řízení o úpravě poměrů k nezletilým změnil stávající předávání dětí tak, že jejich rodičům uložil si je předat vždy v pondělí v 8.00 hod. v místě školního zařízení, které děti navštěvují, v jiných situacích (o svátcích, v průběhu prázdnin) si rodič děti vyzvedne v 9.00 hod. v místě bydliště druhého rodiče (výrok I.). Doplňujícím rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o návrhu stěžovatelky na svěření dětí do její péče, určení výživného otci a úpravě styku otce s dětmi tak, že návrh zamítl (výrok I.).
Odvolací soud doplnil dokazování lékařskými zprávami a dalšími listinnými důkazy (zprávou dětského centra, úředním záznamem, protokolem) a dospěl k závěru, že v souladu s právním závěrem soudu prvního stupně nedošlo v mezidobí od poslední úpravy poměrů k dětem k podstatné změně poměrů podle ustanovení §28 zákona o rodině, která by odůvodňovala novou úpravu práv a povinností rodičů k dětem. Proto odvolací soud prvoinstanční rozsudek potvrdil.
III.
Námitky stěžovatelky proti rozhodnutím obecných soudů (resp. podle petitu ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu) lze rozdělit do dvou okruhů:
V prvním případě jde o tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy nesprávně, resp. neúplně zjistily skutkový stav věci, což se mělo odrazit i v nesprávném rozhodnutí o jejím návrhu. Za zásadní považuje stěžovatelka skutečnost, že obecné soudy dostatečně nevzaly v úvahu názor a zájem dětí, názor PhDr. N. M. obsažený ve znaleckém posudku ze dne 30. 9. 2007 a skutečnost, že rodiče dětí i nadále nedospěli do takového stadia vzájemných vztahů, které by jim umožňovalo se na výchově svých dětí podílet v zájmu nezastupitelnosti svých výchovných rolí a alespoň v základních otázkách spolupracovat.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze vzal Ústavní soud za prokázané, že obecné soudy se snažily objektivně a v potřebném rozsahu zjistit a posoudit, zda od posledního rozhodování soudu došlo ke změně poměrů, jak to má na mysli ustanovení §28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") a dospěly k závěru, že k zásadní změně poměrů nedošlo. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku přiléhavě vystihl skutečnost, že obě děti byly podrobeny celé řadě vyšetření a posouzení právě jen s cílem prokázat, že střídavá výchova dětí je či není vhodná (a to většinou v závislosti se snahou rodiče prokázat správnost právě jeho názoru na tuto otázku), takže jejich další (opakované) psychiatrické či psychologické zkoumání by mělo negativní účinky, tedy v žádném ohledu by nejen nebylo v zájmu dětí, ale spíše by jen zhoršovalo i tak silný psychický stres, kterému jsou netolerantním chováním svých rodičů děti vystaveny.
Jestliže stěžovatelka poukazuje na zájem nezletilých dětí, který musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti, která se jich týká (ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), pak je nutné poukázat též na čl. 18 odst. 1 této Úmluvy, který připomíná, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Tato odpovědnost je prvotní, přičemž jejím základním smyslem musí být zájem dítěte.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při svém rozhodování postupovaly dostatečně pečlivě a obezřetně a pokud ve smyslu §26 odst. 4 zákona o rodině shledaly, že svěření dětí do střídavé péče obou rodičů je pro děti nejvhodnějším řešením, nelze tomuto závěru vytknout žádné ústavněprávní pochybení.
Pokud stěžovatelka argumentovala údajným nedostatkem ohledu ze strany obecných soudů na názory a přání nezletilých, není ani tato námitka důvodná. V usnesení ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1156/10 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud v souladu s čl. 12 Úmluvy zdůraznil, že "je-li dítě schopno formulovat své vlastní názory, má právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se ho dotýkají s tím, že jeho názorům se musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Proto se mu poskytuje možnost, aby bylo slyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství".
V projednávané věci odvolací soud akceptoval jako objektivně zjištěný názor obou dětí tak, jak byl reprodukován ve zprávě Dětského centra hlavního města Prahy Paprsek, jejíž obsah nebyl v rozporu s ostatními v řízení provedenými důkazy (např. zprávou MUDr. L. Z.). V tomto směru proto Ústavní soud neshledal pochybení, které by odůvodňovalo závěr o porušení práv a zájmů nezletilých dětí v předmětném řízení.
Ústavní soud se dále zabýval i námitkou stěžovatelky, týkající se údajných průtahů v předmětném řízení. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka využila možnost danou jí právním řádem České republiky (ve smyslu ustanovení §164 zákona č. 6/2002 Sb.) a podala proti průtahům v předmětném řízení stížnost. Tato stížnost byla ještě před podáním ústavní stížnosti vyřízena jako neodůvodněná. Za této situace neshledal Ústavní soud důvod se touto námitkou stěžovatelky zabývat.
Ze všech důvodů výše vyložených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu