ECLI:CZ:US:2010:3.US.1949.10.1
sp. zn. III. ÚS 1949/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 8 Co 754/10, 8 Co 755/10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 7. 2010, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu pro "aktuální zásah" do jeho práva na spravedlivý proces. K nedostatku zastoupení (advokátem) v řízení před Ústavním soudem uvádí, že Mgr. J. Ú., určený mu Českou advokátní komorou, "odmítl poskytnout právní službu zastupování a ignoroval plnou moc, což bude předmětem žaloby, neupustí-li od protiprávního jednání".
Ústavní soud z kontaktu s advokátem Mgr. J. Ú. zjistil, že byl Českou advokátní komorou určen k provedení analýzy, zda ve stěžovatelově věci přichází v úvahu podat efektivní ústavní stížnost, a v kladném případě "může stěžovatele v řízení před Ústavním soudem zastupovat". Advokát však dospěl k závěru negativnímu, což stěžovateli sdělil, čímž své pověření měl za vyčerpané, a návrh plné moci zaslaný stěžovatelem proto nepřijal.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z mnoha dalších řízení o návrzích, jež stěžovatel v minulosti podal, se podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem, volí, ačkoli byl o této podmínce řízení a postupu k jejímu splnění opakovaně poučen (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. I. ÚS 786/09, sp. zn. I. ÚS 787/09, sp. zn. II. ÚS 1370/09, sp. zn. III. ÚS 3215/09 a další).
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil i ve stěžovatelových věcech vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a soudcem zpravodajem stěžovatelův návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj