ECLI:CZ:US:2010:3.US.2048.10.1
sp. zn. III. ÚS 2048/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Mgr. Vítem Biolkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, č. j. 20 Cdo 3434/2007-278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím mělo dojít k zásahu do jeho základních práv podle čl. 3 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 1. 2006, č. j. 5 Co 161/2006-59, potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2005, č. j. 34 Nc 6756/2005-28, kterým byla nařízena (podle rozsudku Okresního soudu v Liesingu, Rakouská republika, ze dne 23. 4. 2003, č. j. 8 C 864/02z, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1 499,34 euro a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny) na majetek stěžovatele (povinného) exekuce.
O dovolání stěžovatele rozhodl dovolací soud napadeným usnesením tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud se neodůvodněně odmítl zabývat námitkou, že v době nařízení exekuce předmětná pohledávka již neexistovala, protože oprávněná si ji vymohla již dříve v rámci exekučních řízení vedených u rakouských soudů. Dovolací soud podle jeho názoru dále aplikoval ustanovení §64 písm. e), věta za středníkem, zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen "zákona č. 97/1963 Sb."), podle nějž "vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti československému občanu nebo právnické osobě", a to ačkoli je zřejmě "diskriminační" a "jednostranně nedůvodně zvýhodňuje české občany před občany rakouskými".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti, jakožto rozhodného ústavněprávního argumentu, dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání; dovolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatel uplatnil, se podrobně vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nekoliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
To má význam se zřetelem ke stěžovatelem rovněž dovolávaným čl. 3 odst. 1 a čl. 11 Listiny, jestliže by se ve výsledku občanskoprávního řízení (o nařízení exekuce) mohly projevit tím, že by se "spravedlivého procesu" stěžovateli nedostalo nesprávnou (a tím z jejich pohledu protiústavní) aplikací právních předpisů (norem), rozhodných pro nařízení exekuce.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy (odvolacím a zejména dovolacím) v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Není pochyb, že argument zániku vymáhané pohledávky je při nařízení exekuce zcela bez významu. Není co dodat; tato zásada je součástí historicky a pojmově konstantní teorie i praxe, a ústavněprávní reflexi (ve smyslu excesu či libovůle apod.) samozřejmě nemá.
Obdobně samozřejmě je namístě konstatovat, že ústavněprávní garance obsažená v čl. 3 odst. 1 Listiny (ve vztahu k jejímu čl. 11) uplatnění kritéria státního občanství (v eventualitě "jiného právního postavení") v právním řádu bez dalšího nediskvalifikuje. Ve vztahu k aplikovanému ustanovení §64 písm. e) zákona č. 97/1963 Sb. se nikterak nenaznačuje, proč by stěžovateli měl vzniknout ústavněprávní nárok na procesní výhodu vyplývající z okolnosti, že stát, jehož je občanem, v rozhodné době nezaručoval vzájemnost v uznávání a výkonu rozhodnutí.
Zejména pak stojí za zdůraznění, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu je evidentně (z pohledu podústavního práva) správné, a adekvátně (srozumitelně i výstižně) odůvodněné.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu