ECLI:CZ:US:2010:3.US.2063.10.1
sp. zn. III. ÚS 2063/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2010 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. S., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem v Plzni, Solní 4, proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2008 č. j. 30 Ca 21/2007-48 a Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2010 č. j. 5 Afs 27/2009-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 15. 7. 2010, a doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že finanční orgány doměřily stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 1.115.756 Kč; jednalo se o daň z příjmu z prodeje nemovitosti. Stěžovatelova žaloba i následná kasační stížnost byly zamítnuty napadenými rozsudky.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že uložená daň je v rozporu s výkladem a smyslem zákona a předkládá tytéž argumenty jako před správními soudy - daň měla být vyměřena dle pomůcek (§31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., daňového řádu), pokud stěžovatel neprokázal všechny výdaje (skutečné náklady) na stavbu nemovitosti, nemohla být daň vyměřena na základě dokazování (výhodnější by v daném případě tedy bylo, kdyby stěžovatel nespolupracoval se správcem daně vůbec, neboť výměr daně dle pomůcek by pro něj byl příznivější), stěžovatel nemohl doklady předložit z objektivního a omluvitelného důvodu postižení povodní, navrhnout výslech svědků nemohl, neboť firmy dodávající mu v zákulisí řekly, že příjmy nezdanily, tedy by se díky stěžovateli dostaly do problémů, finanční orgány nevycházely ze stěžovatelem předloženého znaleckého posudku (tento považuje stěžovatel za objektivní a vypovídající jasně o nákladech na stavbu), stěžovatel považuje za očividné, že má platit daň z příjmu, který prodejem nemovitosti nemohl vzniknout.
Stěžovatel požadoval, aby mu Ústavní soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již ustáleně judikuje, že není další instancí obecného soudnictví, není povolán k výkladu podústavního práva a není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud neshledá porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Taková situace nastane zejména v případech, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody. O takový případ se však ve věci stěžovatele nejedná.
Z napadených rozsudků je zřejmé, že správní soudy se věcí stěžovatele a všemi jeho námitkami dostatečně zabývaly, z napadených rozhodnutí jsou zřejmé úvahy soudů a jejich skutkové a právní závěry. Soudy posuzovaly, zda jsou v daném případě splněny zákonné podmínky pro doměření daně dle pomůcek; důvody, že tomu tak nebylo, jsou v jejich rozhodnutí jasně a logicky uvedeny a nevyplývá ani, že by byly v extrémním rozporu se skutečnostmi soudy zjištěnými ze spisu správce daně o daňové kontrole (samotná zjištění soudů o kontrole přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje). Interpretace §31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. správními soudy nenasvědčuje protiústavnímu excesu. Správní soudy se dostatečně vyjádřily k tvrzení stěžovatele o zničení všech jeho dokladů povodní ve sklepě rodičů. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jiné subjekty by se prokazováním stran daňové povinnosti stěžovatele dostaly do potíží, neboť samy příjmy nezdanily (proto stěžovatel ani nenavrhl jejich výslech), bylo věcí stěžovatele (s vědomím důsledků), zda se ohledně těchto nákladů rozhodne ničeho neprokazovat; ostatně na to, že bylo na stěžovateli, jaké výdaje prokáže a bude se snažit prokázat, poukázaly již správní soudy. Správní soudy se také k námitce stěžovatele vyjádřily o účelu a smyslu vyměřování daně dokazováním a dle pomůcek a vzájemným poměrem těchto dvou postupů (priorita, zákonné podmínky, práva a povinnosti subjektu a správce daně při těchto postupech). Rovněž otázku předloženého znaleckého posudku nenechaly správní soudy opomenutou.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, proto senát Ústavního soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti nebylo stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu