ECLI:CZ:US:2010:3.US.2119.10.1
sp. zn. III. ÚS 2119/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. O., zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem v Brně, Elišky Machové 41, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2010 č. j. 4 Cmo 51/2010-179 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2009 č. j. 20 Cm 20/2007-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 7. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená především v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud") sp. zn. 20 Cm 20/2007, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, směnečným platebním rozkazem tohoto soudu ze dne 5. 1. 2007 č. j.
20 Sm 256/2006-15 bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci Ing. K. H. směnečný peníz ve výši 213 571 Kč, 6% úrok z prodlení a směnečnou odměnu ve výši 10 711,90 Kč, jakož i náklady řízení ve výši 59 414 Kč. Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu pak bylo rozhodnuto, že se výše specifikovaný směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti a že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 6 426 Kč. Ke stěžovatelovu odvolání Vrchní soud v Olomouci rozsudkem, jenž je rovněž napaden touto ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 53 052 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti soudům obou stupňů vytýká, že se odmítly zabývat jeho zásadní námitkou o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce. Ze skutkových tvrzení účastníků řízení ani z provedených důkazů totiž nevyplývá, že by byly splněny zákonné podmínky dle §135 odst. 2 a §196a odst. 3 obchodního zákoníku pro platný a účinný převod směnky ze společnosti LEFKOSIA CZ, s. r. o., na žalobce, jenž byl v době nabytí směnky jejím jediným jednatelem a společníkem. Žalobce tak není a nebyl majitelem směnky a nositelem oprávnění ze směnky vyplývajících, a tudíž není ani aktivně legitimován. V kontextu absolutní neplatnosti daného právního úkonu (nabytí směnky) má být zjevný aspekt zlé víry žalobce, který coby předseda představenstva společnosti A&M Partners, a. s., řídil její veškerou činnost - jestliže tato společnost neplnila závazky z leasingové smlouvy vůči ČSOB Leasing, a. s., je žalobce sám odpovědný za vznik dluhu, jenž byl zaručen předmětnou směnkou, kde směnečnými ručiteli byl on, ale i žalobce. Žalobce si od něj půjčil částku převyšující 3 miliony Kč, načež prostřednictvím "nastrčené" právnické osoby LEFKOSIA CZ, s. r. o., získal od ČSOB Leasing, a. s., příslušnou pohledávku zajištěnou zmiňovanou směnkou s úmyslem tuto pohledávku a směnku neuplatnit vůči společnosti A&M Partners, a. s., ale použít ji k započtení svého závazku z půjčky vůči němu (tedy stěžovateli), což také následně učinil. Žalobce takto postupoval, neboť mu bylo známo, že peněžní a leasingové ústavy nepřeváděly pohledávky na dlužníky ani na osoby činné v jejich statutárních orgánech. Soud se však zkoumáním této - dle stěžovatele - zásadní podmínky řízení nezabýval, jeho rozsudek má proto být zcela vadný, postrádající formální náležitosti rozsudku dle §157 odst. 2 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud měl schválit postup soudu prvního stupně, který se námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace nezabýval s odůvodněním, že toto nebylo uvedeno v námitkách proti směnečnému platebnímu příkazu. Tento postup dle stěžovatelova názoru nemůže obstát, protože je proti základním principům spravedlnosti a zákonnosti. Odvolací soud měl také nepravdivě tvrdit, že (stěžovatel) neuvedl, co proti převodu směnky konkrétně namítá, ačkoliv této argumentaci věnoval část svého podání ze dne 5. 1. 2010. Tentýž soud také s odkazem na §16 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, prý frapantně pominul zákonnou dikci §133 o. s. ř. On (stěžovatel) přitom nabídl soudům obou stupňů jednoznačný důkaz, který vyvrací domněnku, že osoba předkládající směnku je jejím řádným majitelem, a to z důvodů, jak bylo uvedeno výše.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká krajskému soudu, že se nezabýval otázkou aktivní věcné legitimace coby "zásadní podmínky řízení". K tomu je však třeba poznamenat, že podmínkami řízení jsou podmínky, za nichž může soud ve věci jednat; ty musí být pro možnost vést řízení splněny buď v okamžiku zahájení řízení, nebo dodatečně nejpozději v okamžiku vydání soudního rozhodnutí, přičemž soud musí z úřední povinnosti zkoumat jejich splnění. Tyto (procesní) podmínky se nedotýkají samotného práva (uplatněného nároku), a tedy (zde aktivní) věcnou legitimaci vůbec nelze považovat za podmínku řízení. Pokud stěžovatel v návaznosti na to vyslovuje nesouhlas s tím, že se obecné soudy odmítly námitkou absence aktivní věcné legitimace žalobce zabývat, povinností stěžovatele coby žalovaného bylo ve stanovené lhůtě uplatnit všechny své námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (viz §175 odst. 3 a 4 o. s. ř.), o čemž byl ostatně výslovně v tomto rozkazu poučen. Jestliže tak stěžovatel neučinil a námitku nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce uplatnil až později, obecné soudy k ní přihlédnout nemohly. Uplatňuje-li se ve směnečném a šekovém řízení výrazně princip koncentrace řízení, jde o odraz potřeby rychlého rozhodnutí o specifických nárocích ze směnky či šeku. Žalovaný si v takovém řízení musí sice velmi pečlivě chránit svá práva, děje se však tak z hlediska ústavnosti akceptovatelného důvodu, a tudíž sama tato skutečnost nijak "základní principy spravedlnosti" (či zákonnosti) nenarušuje.
Upozorňuje-li se v ústavní stížnosti na to, že vrchní soud nepravdivě konstatoval, že stěžovatel neuvedl, "co proti převodu směnky konkrétně namítá", s tím, že této argumentaci byla věnována určitá pasáž v podání ze dne 5. 1. 2010, jedná se o nepřípadnou námitku, neboť tento závěr učinil uvedený soud nikoliv v souvislosti se stěžovatelovým podáním ze dne 5. 1. 2010 (označeným jako odůvodnění odvolání), ale ve spojitosti s průběhem řízení před soudem prvního stupně; pokud pak stěžovatel konkrétní námitku proti směnečnému platebnímu příkazu uplatnil až v odvolání, učinil tak opožděně (viz výše). Jde-li o stěžovatelovo tvrzení, že odvolací soud nerespektoval ustanovení §133 o. s. ř., je zřejmé, že argument tohoto soudu ustanovením čl. I §16 odst. 1 zákona směnečného a šekového má pouze povahu obiter dictum, takže případná absence, resp. nesprávnost nemohla mít na výsledek řízení žádný vliv. Ostatně otázka správnosti této argumentace je otázkou výkladu "podústavního" práva, což je věcí soudů obecných, a nikoliv Ústavního soudu. Možno snad jen dodat, že čl. I §16 odst. 1 zákona směnečného a šekového upravuje směnečnou legitimaci, jež je dle odstavce druhého skutečně konstruována jako vyvratitelná právní domněnka. Dokázat opak je však povinen ten, kdo se domáhá vydání směnky, což není stěžovatelův případ; stěžovatel přitom ani netvrdil, že by tak činila třetí osoba (např. některý z původních majitelů směnky).
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu