ECLI:CZ:US:2010:3.US.215.10.1
sp. zn. III. ÚS 215/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RYLES ETS, s. r. o., se sídlem Praha l, Benediktská 9, IČ 26155389, adresa pro doručování: Kostelec nad Černými Lesy, náměstí Smiřických 19, zastoupené Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou v Praze 1, Ostrovní 30/126, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2009 č. j. 21 Co 458/2009-79 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2009 č. j. 16 C 189/2008-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 1. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), ústavní stížností napadeným usnesením tohoto soudu bylo pro opožděnost odmítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 30. 1. 2009 č. j. 16 C 189/2008-32, jímž jako rozsudkem "pro zmeškání" byla k žalobě J. K. a J. K. stěžovatelce uložena povinnost zaplatit jmenovaným částku 110 200 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Obvodní soud vycházel z toho, že uvedený rozsudek byl stěžovatelce doručován na adresu jejího sídla dle §47 odst. 1 občanského soudního řádu, v tehdy platném znění (dále též jen "o. s. ř."), neboť mu nebyla známa jiná adresa, kde skutečně sídlí, přičemž z příslušné doručenky má plynout, že na této adrese nebyl zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn za stěžovatelku zásilku přijmout. Z tohoto důvodu doručující orgán zásilku uložil a stěžovatelce nechal výzvu k vyzvednutí zásilky (§47 odst. 3 o. s. ř.). Protože ji v zákonem stanovené lhůtě nikdo nevyzvedl, bylo třeba rozsudek považovat za doručený ve smyslu §50c odst. 4 o. s. ř. ke dni 15. 2. 2009. Jestliže stěžovatelka podala odvolání až dne 11. 5. 2009, učinila tak po (zákonem stanovené) lhůtě, která uplynula dnem 2. 3. 2009. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka odvolání, avšak Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že obvodní soud několikrát žádala, aby jí písemnosti byly doručovány na jinou adresu než Praha 1, Benediktská 9, této žádosti obvodní soud vyhověl a opakovaně jí doručoval na adresu náměstí Smiřických 19, Kostelec nad Černými Lesy. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na ustanovení §47 odst. 1 o. s. ř., dle kterého je povinností soudu doručovat na adresu, kterou právnická osoba soudu sdělí. Přitom soud měl doručovací adresu - vzhledem ke stěžovatelčině žádosti, resp. své předchozí činnosti - k dispozici. Jestliže obvodní soud doručoval na jinou adresu, postupoval nesprávně, a tzv. fikce doručení zmíněného rozsudku nastat nemohla. S tímto rozsudkem se stěžovatelka seznámila až při nahlédnutí do spisu dne 11. 5. 2009.
Městskému soudu stěžovatelka vytýká závěr, dle něhož obvodnímu soudu v době rozhodování nebyla známa jiná adresa jejího sídla. Tato skutečnost prý není pravdivá a nemá oporu ve spise, naopak má být prokazatelné (a to z "odůvodnění napadení prvoinstančního rozhodnutí"), že soud věděl, kam k její žádosti písemnosti doručovat. Stěžovatelka nesouhlasí ani s názorem městského soudu, že až dne 7. 5. 2009 požádala o doručování na jinou adresu (pozn.: městský soud však konstatoval, že uvedeného dne stěžovatelka pouze sdělila, že doručovací adresa je neplatná), opak mají dokládat listiny založené ve spise, kdy zasílala na soud podání s adresou, na kterou chtěla, aby jí bylo doručováno, a soud jí na tuto adresu doručoval. Za žádost o doručování na jinou adresu se považuje i to, že právnická osoba uvede adresu, kam chce doručovat, ve svém podání. Dále stěžovatelka městskému soudu vytýká, že se nevypořádal s jejími námitkami, že poštu za ni dne 2. 6. 2008 převzala neznámá osoba. Nesouhlasí rovněž s jeho závěrem, že obvodní soud nemohl doručovat na adresu, na kterou doručoval v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 25 C 61/2005 a městského soudu pod sp. zn. 22 Co 11/2007, protože šlo o rozhodování v jiné věci. Dle stěžovatelky by "postrádalo logiku", aby o doručování na jinou adresu musela žádat v každém konkrétním případě, přičemž je věcí soudu, aby zajistil, že se jí veškeré písemnosti od daného soudu dostanou do dispozice. Pokud by musela zjišťovat, zda je proti ní vedeno nové řízení, pak opětovně uvádět jinou doručovací adresu, než která je uvedena v obchodním rejstříku, ztrácel by prý takový postup smysl. Ani občanský soudní řád nestanoví, že je třeba žádat pro každý případ zvlášť, to by pak bylo nutno žádat i pro řízení vedené městským soudem sp. zn. 22 Co 11/2007, což se nestalo, přičemž uvedený soud doručoval na správnou adresu, a to údajně s ohledem na evidenci vedenou obvodním soudem. Dle stěžovatelky v daném případě došlo k nerespektování jednoznačné kogentní právní normy a tím i k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jádro ústavní stížnosti tvoří námitka, že obvodní soud doručoval zásilky na adresu stěžovatelčina sídla uvedenou v obchodním rejstříku, ač měl správně doručovat na jinou adresu, a to tu, jež mu stěžovatelka sdělila, byť k tomuto sdělení došlo v jiné věci, která byla u téhož soudu dříve evidována. Tato námitka je postavena na předpokladu, že žádost, vznesená v jedné věci "automaticky", platí pro věci jiné, a tudíž že soud má povinnost zjišťovat (vyhledávat), zda v jiném řízení účastník řízení neuvedl adresu, na niž mu mají být soudní písemnosti doručovány, a na ni pak doručovat. Žádný právní předpis však takovouto "vyhledávací" povinnost soudu nestanovuje.
Je třeba také vzít v úvahu, že doručení na adresu, kterou soudu právnická osoba sdělila (a požádala o doručování na ni), je vždy účinné, nejde-li o případ, v němž je náhradní doručení vyloučeno (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl. C. H. Beck, 7. vydání, s. 218). Spornou otázkou přitom je, zda takové právní účinky mohou nastat i v případě, že tato adresa byla sdělena v jiném řízení. Nejde totiž jen o to, jak byla taková žádost formulována, důležitou roli může hrát i časové hledisko, kdy v pozdějších řízeních již daný požadavek nemusí být již aktuální. Nelze přitom vyloučit, že účastník řízení by (úspěšně) uplatnil argumentaci právě opačnou než stěžovatelka, tedy že zásilka nemohla být doručena náhradním způsobem, neboť příslušná žádost se týkala jen řízení, ve kterém byla podána. To zpochybňuje rovnítko, které stěžovatelka mezi obě situace vkládá.
Výše uvedené neznamená, že by soud nemohl předat zásilku k doručení na adresu uváděnou stěžovatelkou, neboť ta mohla představovat adresu, kde právnická osoba "skutečně sídlí". Na straně druhé je otázkou, proč by měl obecný soud, není-li mu taková adresa v konkrétní věci známa, vyvíjet - v podstatě nad rámec svých povinností - aktivitu k jejímu zjišťování, když zákon výslovně stanoví odpovědnost právnické osoby za přijímání písemností na adrese svého sídla zapsané v obchodním rejstříku. Výjimku z toho tvoří (mj.) případy, kdy právnická osoba ve skutečnosti sídlila jinde, ale bez zbytečného odkladu požádala o změnu zápisu svého sídla v obchodním rejstříku (§47 odst. 4 o. s. ř.). V soudním spise se přitom nalézá např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007 č. j. 22 Co 11/2007-57, kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto stěžovatelčino odvolání. Uvedený odvolací soud vyšel z toho, že rozsudek soudu prvního stupně napadený odvoláním byl doručován na adresu sídla stěžovatelky uvedenou v obchodním rejstříku (Praha 1, Benediktská 9), není jej však možno pokládat za doručený ve smyslu §50c odst. 4 o. s. ř., neboť stěžovatelka prokázala, že fakticky sídlila jinde a neprodleně podala k příslušnému soudu návrh na změnu sídla (na Kostelec nad Černými Lesy č. p. 19); na této skutečnosti dle soudu nemohla změnit nic skutečnost, že tomuto návrhu nebylo vyhověno s tím, že stěžovatelka nedoložila potřebné listiny.
Je skutečně s podivem, že stěžovatelka ani po několika letech neuvedla v soulad zápis v obchodním rejstříku se stavem skutečným, ač jde o její zákonnou povinnost (viz §31 obchodního zákoníku a §19c občanského zákoníku) a především ač věděla, jaké to pro ni může mít - v případě doručování soudních písemností - (negativní) právní následky. Přitom je třeba si uvědomit, že stěžovatelce nemusel zasílat písemnosti jen soud, který již v nějaké její věci rozhodoval, ale všechny orgány veřejné moci, a tudíž že se stěžovatelka na své sdělení (doručovací adresy) v obecné rovině nemohla "spoléhat". Za této situace má Ústavní soud za to, že to byla především sama stěžovatelka, kdo svou nečinností způsobil, že nedošlo k faktickému doručení soudních písemností. Důvody pro poskytnutí ústavněprávní ochrany proto Ústavním soudem shledány nebyly.
Jde-li o další stěžovatelčiny námitky, ty Ústavní soud naopak neshledal opodstatněnými. V daném řízení korespondenční adresu či adresu faktického sídla stěžovatelka sdělila soudu až dne 11. 5. 2009 v odvolání proti výše uvedenému rozsudku, předtím se v soudním spise žádná z těchto adres nenalézá. Pokud stěžovatelka argumentuje tím, že jí bylo usnesení městského soudu ze dne 28. 5. 2007 č. j. 22 Co 11/2007-57 doručováno na "správnou" adresu, pak je to tím, že v daném řízení stěžovatelka tuto adresu soudu jednak sdělila, navíc mělo jít o adresu, na které měla také sídlit (viz výše). Pokud stěžovatelka namítala, že nějakou zásilku za ni dne 2. 6. 2008 na adrese sídla podle obchodního rejstříku převzala neznámá osoba, pak z ústavní stížnosti není vůbec zřejmé, jaký význam tato tvrzená skutečnost - z hlediska závěrů obecných soudů - má.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu