ECLI:CZ:US:2010:3.US.2212.09.1
sp. zn. III. ÚS 2212/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. M., zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem v Praze 2, Slavíkova 23/1568, proti výroku I a III rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009 č. j. 6 Ao 3/2007-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 18. 8. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení výroku I a III rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009 č. j. 6 Ao 3/2007-116. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny a rovněž právo vlastnické dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal (spolu s dalším navrhovatelem, jenž však nebyl shledán aktivně legitimovaným) návrh na zrušení opatření obecné povahy - změny č. 1 územního plánu sídelního útvaru Úhonice, schváleného usnesením zastupitelstva obce Úhonice ze dne 27. 9. 2006. Stěžovatel poukázal na §22 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, přičemž namítl, že po veřejném projednání a podání námitek a připomínek došlo v návrhu změny územního plánu ke změnám (zúžení biokoridoru z 30 m na 20 m a zákresu staveb na konkrétních parcelách jako zastavěné území obce), které však již nebyly s veřejností, včetně stěžovatele jako vlastníka přilehlé nemovitosti, ani s dotčenými orgány projednány; stěžovatel tak nemohl vznést námitky. Dle stěžovatele přitom dojde k narušení pohody bydlení a ke spojení dvou obcí "kobercovou zástavbou" (krajinářský prvek). Tvrdil, že nebyly splněny podmínky pro spojení zpracování a projednání konceptu řešení a návrhu změny územního plánu ani podmínky pro zpracování přímo návrhu bez konceptu (§31 stavebního zákona, §17 odst. 2 vyhlášky č. 135/2001 Sb.). Namítal rovněž nezákonnost rozšiřování kapacit pro bydlení v lokalitě č. 16 a 17 na úkor ochrany zemědělského půdního fondu (§4 a §5 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu) s tím, že souhlas nedal ani orgán příslušné ochrany a v obci je dostatek stávajících ploch pro výstavbu. Uvedl dále, že byla schválena změna územního plánu v lokalitě č. 16, aniž bylo vypracováno a schváleno zadání změny (§20 odst. 1 stavebního zákona). Dále stěžovatel považoval změnu územního plánu za rozpornou s §30 stavebního zákona proto, že podmínky v území se (dle něj) nezměnily. Poukázal na to, že hlavní výkres, určující funkční využití území, byl dopracován až po schválení změny územního plánu; úplný návrh schvalované změny tak nebyl předložen schvalujícímu orgánu. Konečně také argumentoval nedostatečným řešením etapizace výstavby a úkolů dle stavebního zákona [§2 odst. 1 písm. g), h), j)].
Na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2239/07 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený akt je opatřením obecné povahy ve smyslu soudního řádu správního. Ohledně pravomoci a působnosti nebyly v návrhu vzneseny námitky. Nejvyšší správní soud se tedy (na základě námitek stěžovatele) zabýval zákonností postupu při vydání opatření obecné povahy a obsahem napadeného aktu (z hlediska hmotného práva a proporcionality). Rozsudkem ze dne 28. 5. 2009 č. j. 6 Ao 3/2007-116 Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele pro nedůvodnost zamítl (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl tytéž námitky jako před správním soudem - zúžení biokoridoru bez možnosti podat námitky (stěžovatel má také za to, že Nejvyšší správní soud se vypořádal se zúžením biokoridoru toliko z hlediska funkce ekologickostabilizační, nikoliv však z hlediska problematiky dostatečného oddělení zastavěného území, navíc schválená varianta je v rozporu se stanoviskem městského úřadu z 7. 12. 2005), zakreslení zastavěného území a tím jeho rozšíření, aniž mohl stěžovatel podat námitky a aniž došlo k projednání s orgánem ochrany zemědělského půdního fondu (zákresem dojde k přeměně nezastavitelného území na zastavitelné a k legalizaci "na černo" postavených staveb v lokalitě, jež byla původně určena jako klidová zóna), a zhoršení stěžovatelova bydlení (tvrdí porušení práva na příznivé životní prostředí - narušení funkce přírodního parku, zábor kvalitní zemědělské půdy, spojení zástavy dvou obcí, narušení krajinných hodnot, zhoršení retence území). Dle stěžovatele se tedy nejednalo v daném případě o změny územního plánu drobné, proto měl být návrh znovu projednán s veřejností a měly být umožněny námitky (§22 stavebního zákona).
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu Nejvyššího správního soudu v souzené věci. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy. O takový případ v souzené věci nejde.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil v podstatě stejné námitky, které uplatnil již v řízení před Nejvyšším správním soudem (resp. uplatnil část námitek z těch, které uplatnil již před správním soudem). Ten se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí zcela konkrétně a srozumitelně vypořádal. Ústavní soud má za to, že vypořádání námitek stěžovatele je dostatečné, když Nejvyšší správní soud se zabýval jak zúžením biokoridoru o 10 m (funkcí migrační i otázkou přiblížení zastavěných území obcí; poukázal na námitky jiných osob jako veřejnosti, na souhlasné vyjádření městského úřadu z února 2006 a zvažoval též závažnost této změny pro účely nového předložení veřejnosti), tak otázkou vlivu zákresu na stanovení zastavěného území (zde rovněž zvažoval možnost zásahu do stěžovatelových práv z hlediska vzdálenosti od jeho nemovitosti), i otázkou pozemků zemědělského půdního fondu a jejich možným "záborem" pro účely bydlení. Ústavní soud nemá tedy za to, že by bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, když správní soud se návrhem stěžovatele řádně zabýval, každé ze vznesených námitek věnoval zvlášť pozornost, přičemž své závěry v napadeném rozsudku také dostatečně odůvodnil. Ústavní soud zde neshledal libovůli ani jiné vybočení z ústavních kautel, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu. Pokud stěžovatel tvrdí nemožnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, tak tímto neměl evidentně na mysli řízení před Nejvyšším správním soudem, ale proces pořizování změny územního plánu, resp. (ne)možnost podávat námitky; s touto námitkou se však již vypořádal Nejvyšší správní soud a Ústavní soud považuje závěry správního soudu za ústavně konformní.
V dané věci nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva, proto Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu