ECLI:CZ:US:2010:3.US.2253.09.1
sp. zn. III. ÚS 2253/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BODEGA S.A., se sídlem Paleo, Gynekokastro, 61100 Kilkis, Řecko, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem v Ostravě, Preslova 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2006 č. j. 14 Cm 224/2004-35 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007 č. j. 8 Cmo 383/2006-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 21. 8. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu. Dle stěžovatelky byl porušen čl. 90 Ústavy.
Z kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil tyto skutečnosti. Stěžovatelka podala žalobu o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu dle §31 písm. e) a g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2006 č. j. 14 Cm 224/2004-35 žalobu zamítl z důvodu, že nebyly naplněny uvedené důvody pro zrušení rozhodčího nálezu. Dospěl k závěru, že stěžovatelce byla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat (zaslala písemné vyjádření a účastnila se ústního jednání; faxová objednávka byla rozhodci hodnocena) a neobjevily se nové skutečnosti nebo důkazy odůvodňující obnovu řízení. Stěžovatelka podala odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2007 č. j. 8 Cmo 383/2006-62 prvostupňové rozhodnutí potvrdil; ztotožnil se se skutkovými i právními závěry. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2009 č. j. 23 Cdo 2273/2007-117 odmítl, když neshledal zásadní právní význam odvolacího rozsudku; poukázal na svou předchozí judikaturu a blíže rozvedl důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle písm. e) a otázku možnosti obecných soudů posuzovat věcnou správnost rozhodčího nálezu včetně otázky dobrých mravů.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opětovně uvedla, že důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu dle písm. g) zákona č. 216/1994 Sb. je rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné věci. Ohledně důvodu dle písm. e) znovu namítla, že se rozhodčí soud nezabýval otázkou platnosti výpovědi smlouvy, ač to bylo pro věc zásadní. Dle stěžovatelky pokud obecné soudy z pouhé formální skutečnosti písemného vyjádření stěžovatelky v rozhodčím řízení a z konání ústního jednání rozhodčího soudu dovodily dostatečné projednání věci, neposkytly ochranu stěžovatelčiným právům. Dle stěžovatelky je požadavek projednání věci rozhodčím soudem naplněn pouze pokud se rozhodčí soud zabývá předmětem sporu v tom rozsahu, v jakém byl žalobcem (zde stěžovatelkou) vymezen, což vyžaduje především reflexi obsahu přednesů a podání účastníků i v rozhodnutí rozhodčího soudu. Rozhodci přitom sami uvedli, že neprojednali námitku neplatnosti výpovědi smlouvy. Stěžovatelka také namítá, že se rozhodci nezabývali otázkou rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud si vyžádal kopii sporného rozhodčího nálezu ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. Rsp 436/03. Následně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí obecného soudnictví, ale orgánem ochrany ústavnosti. Do činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze výjimečně, a to pokud dospěje k závěru o porušení základních práv nebo svobod. Takové porušení však v dané věci neshledal.
Pokud jde o námitku týkající se důvodu zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. g) zákona č. 216/1994 Sb., obecné soudy se tvrzením stěžovatelky, tj. poukazem na jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné věci, dostatečně zabývaly, resp. s námitkou se řádně vypořádaly. V jejich postupu nelze shledat nic protiústavního; ostatně sama stěžovatelka v tomto směru žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci v ústavní stížnosti nepředestírá.
Ve vztahu k důvodu zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy požadavek umožnění projednání před rozhodci posoudily formalisticky; dle stěžovatelky rozhodci nerozhodli o celém stěžovatelkou uplatněném nároku, neboť se nezabývali otázkou neplatnosti výpovědi smlouvy a rozporu s dobrými mravy.
S ohledem na znění rozhodčího nálezu má Ústavní soud za to, že závěr prvostupňového a odvolacího soudu, že stěžovatelce bylo umožněno věc před rozhodci řádně projednat, nebyla shledána zásadní porušení procesních principů a rozhodčí soud rozhodl o celém předmětu řízení, není libovolný ani rozporný se skutečnostmi vyplývajícími z rozhodčího nálezu. Obecné soudy ve svých rozhodnutích jasně vyložily, že rozhodčí soud se s námitkou o neplatnosti výpovědi smlouvy dostatečně vypořádal (pozn.: výslovně uvedl, že se jí nemůže věcně v rámci stěžovatelkou uplatněných nároků zabývat), přičemž současně rozhodl o celém předmětu řízení, tedy o nárocích stěžovatelkou v rozhodčím řízení uplatňovaných. Na jejich závěry poukázal i Nejvyšší soud, který se též vyjádřil k námitce o rozporu s dobrými mravy; zcela srozumitelně uvedl (a to v souladu s rozhodčím nálezem), že otázkou dobrých mravů se rozhodci zabývali, avšak obecné soudy nemohou jejich výsledné hodnocení přezkoumávat.
Ústavní soud má v dané věci za to, že tři instance obecných soudů se řádně zabývaly žalobními tvrzeními stěžovatelky a s jejími námitkami se dostatečně vypořádaly; dostály tak právu stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu