ECLI:CZ:US:2010:3.US.2387.10.1
sp. zn. III. ÚS 2387/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnost M. J., zastoupeného JUDr. Jitkou Tomkovou, advokátkou se sídlem Národní 199, Trutnov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2010 č. j. 20 Co 194/2010-160, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou dne 16. 8. 2010, napadá stěžovatel v záhlaví tohoto usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, vyjma nenapadeného výroku pod bodem I., tak, že zamítl žalobu stěžovatele (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) o zaplacení částky 30 799,87 Kč s příslušenstvím. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo údajně porušeno právo stěžovatele na spravedlivou odměnu ve smyslu čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 Listiny, garantující právo na spravedlivý proces a právo na legitimní očekávání podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že se proti žalovaným Městským vodovodům a kanalizacím Vrchlabí domáhal uložení povinnosti zaplatit mu částku 30 799,87 Kč s příslušenstvím, jako neproplacenou mzdu za dobu zaměstnavatelem stanovených přestávek v práci v době noční směny, kde pracoval na tzv. jednomužném pracovišti v nepřetržitém provozu.
Stěžovatel byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 7. 1995 jako strojník čističky odpadních vod. Tento provoz byl ve vnitřním předpise žalovaného (zaměstnavatele) označen jako "nepřetržitý", neboť vyžadoval 24hodinový výkon práce po sedm dnů v týdnu [§78 odst. 1 písm. g) zákoníku práce]. Pracovní doba byla stanovena na 37,5 hodin týdně v souladu s ustanovením §83a odst. 2 písm. b) zákoníku práce. Po dobu 12hodinových směn (jak denních, tak i nočních) byly stanoveny dvě přestávky, u noční směny v době od 22.30 hod. do 23.00 hod. a od 3.30 hod. do 4.00 hod. V denní směně byli na pracovišti vždy dva zaměstnanci, kteří se v době čerpání přestávky na jídlo a oddech zastupovali; v noční směně pracoval jen jeden zaměstnanec, který tuto přestávku z důvodu nepřetržitého provozu údajně nemohl čerpat. Stěžovatel tvrdí, že v takovém případě se zaměstnanci poskytuje místo přestávky na jídlo a oddech pouze přiměřená doba na jídlo a oddech, která se započítává do pracovní doby.
Podle názoru stěžovatele měl odvolací soud ve věci postupovat ve smyslu právních závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. 21 Cdo 42/2006, které jsou na předmětnou věc prý zcela aplikovatelné. Stěžovatel rovněž poukazuje na výkladová pravidla zákoníku práce k této otázce, která uvádějí, že nelze nařídit přestávku na jídlo a oddech na pracovišti, které z důvodu technologického či provozního neumožňuje přerušit práci, kde nelze zajistit vystřídání zaměstnance v době přestávky bez přerušení provozu nebo práce. V těchto případech má zaměstnanec právo na přiměřenou dobu pro oddech a jídlo.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se závěry výše označeného rozsudku Nejvyššího soudu a ani v průběhu řízení nedal nijak najevo, že na projednávanou věc nehodlá aplikovat právní závěry tohoto rozsudku. Tento postup stěžovatel považuje za "ústavně nepřípustný výkladový a aplikační exces". Odvolací soud prý také pominul skutečnost, že nepřetržitý provoz existuje i v řadě menších provozů, přičemž nesprávně dovodil, že noční směna měla jiné úkoly, než směna denní, což prý neodpovídá skutečnosti, neboť rozdíl byl jen v počtu pracovníků obou směn.
II.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 16. 12. 2009 č. j. 7 C 55/2009-142 vyhověl stěžovatelově žalobě a výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30 799,87 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 18 295,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání.
Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně mimo výrok pod bodem I. tak, že žalobu stěžovatele zamítl.
Odvolací soud konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na správně zjištěném skutkovém stavu věci, který však nebyl správně právně posouzen s ohledem na výklad pojmu "nepřetržitý provoz" a zajištění přestávek na jídlo a oddech zaměstnance v rámci jím konané noční směny.
V odvolacím řízení soud vyšel z obsahu ustanovení §88 odst. 1, odst. 3 ve vztahu k ustanovení §78 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZP") a zdůraznil, že každá směna, ať již denní či noční, je samostatnou organizační a časovou jednotkou práce, v jejímž průběhu má každý zaměstnavatel povinnost poskytovat zaměstnanci přestávku, přičemž není rozhodující, o jaký provoz se jedná. Jestli má, resp. měl zaměstnanec možnost práci přerušit a přestávku čerpat, nezáleží podle názoru odvolacího soudu na charakteru provozu, ale na vlastní povaze vykonávané práce. Za této situace vyšel odvolací soud při svém rozhodování z povahy stěžovatelem vykonávané práce, která spočívala v jeho přítomnosti na pracovišti, kontrole přístrojů a občasné "obhlídce" zařízení. Odvolací soud současně dospěl k závěru, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby si při noční směně udělal přestávku, neboť neměl od zaměstnavatele při výkonu práce zadané žádné konkrétní úkoly ve smyslu aktivní činnosti, které by mu v čerpání přestávky bránily. Zaměstnavatel stěžovateli čerpání přestávek v práci i v době noční směny sám nařídil. Nebylo proto na zvážení stěžovatele, jestli bude přestávku čerpat či nikoli; v případě, že se rozhodl ji nečerpat, nemohl za tuto dobu v rozsahu jedné hodiny požadovat mzdu.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud musí úvodem připomenout, že je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Z výše uvedeného mimo jiné vyplývá, že není zásadně povolán k tomu, aby přehodnocoval v řízení před obecnými soudy provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Do činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze výjimečně, pokud dojde k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Zejména se tak může stát v případech, v nichž jsou právní závěry obecných soudů v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva a svobody. Takový exces Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Obecné soudy se řádně projednávanou věcí zabývaly; odvolací soud ostatně sám v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, která shledal správnými a úplnými, právní závěr soudu prvního stupně však podle jeho názoru těmto zjištěním neodpovídá.
Odvolací soud při svém rozhodování respektoval jak znění ustanovení §78 odst. 1 písm. a) až g) a k) ZP, které má z hlediska §2 odst. 1 věta první ZP kogentní povahu, ale rovněž znění ustanovení §88 odst. 1 věta první, odst. 3, odst. 4 ZP, o nichž rovněž platí, že se od nich účastníci pracovněprávních vztahů nemohou odchýlit (resp. mohou tak učinit jen ve prospěch zaměstnance). Je tedy povinností zaměstnavatele i v nepřetržitém provozu poskytnou zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku na jídlo a oddych, pokud to nevylučuje povaha jím vykonávané práce. Poskytování takové přestávky, která se do pracovní doby nezapočítává, je povinností zaměstnavatele, který musí být v této souvislosti srozuměn s tím, že zaměstnanec čerpající takovou přestávku nejen že nepracuje, ale není ani povinen trávit dobu přestávky na místě výkonu své práce. Přiměřenou dobu na oddech a jídlo (ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 věta druhá ZP), kterou zaměstnavatel zajišťuje zaměstnanci v případě jím vykonávané práce a která musí být zajištěna i bez přerušení provozu, lze chápat jen jako výjimku z výše uvedeného kogentního ustanovení ZP. Je věcí zaměstnavatele, aby vnitřním předpisem či organizačním pokynem sám vymezil charakter vykonávané práce. V případě, že v nepřetržitém provozu svým zaměstnancům nařídí v konkrétním časovém úseku, jako tomu bylo v projednávané věci, čerpat přestávky na jídlo a oddych, nemůže zaměstnanec (navíc zpětně) žádat jejich proplacení s argumentem, že mu jejich čerpání nedovolovala technologická a funkční nepřerušitelnost směnného provozu.
Pokud se stěžovatel odvolává na právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. 21 Cdo 42/2006, je nutné připomenout odlišnost skutkových zjištění obecných soudů i rozdílnost úpravy ve věci aplikovaných platných právních norem.
Posuzovaná ústavní stížnost tak představuje pouze polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel očividně (a nepřípustně) očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí přezkumu z pozice běžné (opravné) instance.
K porušení práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z ústavních záruk, Ústavní soud s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soud pro lidská práva, připomíná, že rozsah tohoto práva nelze vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení a že jednotlivci je zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 732/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 27, str. 293).
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavních práv.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu