ECLI:CZ:US:2010:3.US.2414.10.1
sp. zn. III. ÚS 2414/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské velkovévodství, reg. číslo B 90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2010 č. j. 29 Cdo 3167/2008-459 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2007 č. j. 3 Cmo 4/2007-396, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2010, napadá obě v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva a svobody ve smyslu čl. 11 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), a čl. 90 Ústavy ČR.
K bližším okolnostem projednávané věci stěžovatelka uvádí, že se v pravomocně skončeném občanském soudním řízení po žalovaných domáhala vydání "výtěžku v konkursním řízení zpeněženého majetku úpadkyně K. B. z titulu zástavního práva váznoucího na jejích nemovitostech". Její žalobě však nebylo vyhověno.
Stěžovatelka nesouhlasí jak se závěry odvolacího, tak i dovolacího soudu a považuje jejich rozhodnutí za nesprávná, porušující její právo na spravedlivý proces, neboť podle jejího názoru se mohou do konkursního řízení přihlásit jen ti věřitelé, kteří mají za úpadcem peněžitou pohledávku a nikoli nárok povahy nepeněžité, jako je tomu v jejím případě, kdy předmětem nároku byla realizace zástavního práva. Protože zástavní právo je svou povahou právem věcným, nebylo podle jejího názoru možné uplatnit je v rámci konkursního řízení, byť do konkursní podstaty úpadkyně byly zahrnuty (sepsány) i jí zastavené nemovitosti.
V rámci výše předestřené argumentace stěžovatelka poukazuje na to, že podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") nemůže být stěžovatelka konkursní věřitelkou a tedy ani účastnicí konkursního řízení, neboť zástavnímu dlužníkovi takové procesní postavení v konkursním řízení nepřísluší a nemůže z tohoto důvodu řádně využívat všech procesních práv ostatních účastníků tohoto řízení. Stěžovatelka názoru dovolacího soudu oponuje i tvrzením, že interpretace příslušných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání zcela pomíjí situaci, v níž se zástavní věřitel o probíhajícím konkursním řízení nedozví a nemůže z tohoto důvodu postupovat např. podle ustanovení §19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Proto údajně dovolací soud "nepřiměřeně sankcionuje zástavního věřitele" tím, že v napadeném usnesení hovoří o zániku jeho nároku na vydání výtěžku zpeněžení zastavených nemovitostí.
Dovolacímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že její dovolání nesprávně odmítl, i když právní otázku, na níž je vybudováno rozhodnutí odvolacího soudu, prý řeší obecné soudy rozdílně, resp. v "rozporu s hmotným právem". Proto považuje stěžovatelka rozhodnutí odvolacího soudu ve své podstatě za odmítnutí spravedlnosti.
II.
Jak se zjišťuje z přiložených listin, Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, zamítl žalobu stěžovatelky proti prvnímu až desátému žalovanému o zaplacení ve výroku I. uvedených částek a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatelka v řízení tvrdila, že se stala věřitelkou za I. B. na základě smluv o postoupení pohledávek z úvěrů, které byly I. B. poskytnuty Českou spořitelnou a. s. Pohledávky jí byly přiznány vykonatelnými rozsudky téhož krajského soudu z roku 2000. Předmětné pohledávky byly zajištěny zástavním právem zřízeným dvěma smlouvami z roku 1995 a 1996 k domu č. p. 286, stavební parcele v obci Chvaletice a k dalším dvěma pozemkům v kat. území Telčice v téže obci ve spoluvlastnictví A. a M. B. a jejich příbuzných. V roce 1999 byl na majetek úpadkyně K. B. prohlášen konkurs. Na předmětných nemovitostech vázlo zástavní právo, které zajišťovalo pohledávku za jmenovanou úpadkyní, proto byly nemovitosti zahrnuty do konkursní podstaty a následně zpeněženy ve veřejné dražbě. Výtěžek dražby obdrželi všichni žalovaní podle svých podílů.
I když stěžovatelce svědčilo nejstarší zástavní právo váznoucí na předmětných nemovitostech, nebyla se svým požadavkem na výplatu výtěžku z jejich prodeje zpeněžením úspěšná, neboť svou pohledávku do konkursu nepřihlásila. V roce 2005 byl rozhodnutím soudu zrušen konkurs na majetek úpadkyně po splnění rozvrhového usnesení, neboť zastavené nemovitosti byly prodány ve veřejné dražbě již v roce 2004. Protože stěžovatelka neuplatnila své právo v konkursním řízení, i když jí v tom nic nebránilo, nemá po jeho skončení již možnost se domáhat proti věřitelům, kteří po zjištěních svých pohledávek byli v rozvrhovém řízení uspokojeni, zaplacení pohledávky poměrnými částkami.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2007 č. j. 3 Cmo 4/2007-396 odvolání stěžovatelky proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně zčásti odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení §202 odst. 2 a §218 písm. c) o. s. ř. (v rozsahu, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení tam uvedených částek druhým, třetím, pátým, šestým, sedmým a desátým žalovaným) a zčásti ho jako věcně správný potvrdil (v rozsahu, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení tam uvedených částek prvním, čtvrtým, osmým a devátým žalovaným). Současně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu ho vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právním závěrem soudu prvního stupně, včetně jeho odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu ČR v této otázce. Pro úplnost uzavřel, že předmětem odvolacího řízení byl stěžovatelkou tvrzený nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovaným. Bezdůvodným obohacením mělo být převzetí výtěžku z prodeje nemovitostí žalovanými v rámci konkursního řízení, na nichž vázlo zástavní právo ve prospěch stěžovatelky. Protože tento nárok stěžovatelky ve vztahu k žalovaným nebylo možné podřadit pod žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení vymezených v tomto ohledu občanským zákoníkem (§451 a násl. občanského zákoníku), nemohl se odvolací soud zabývat uvedeným tvrzením stěžovatelky, ani řešit postup konkursního soudu v průběhu již skončeného konkursu. Stěžovatelka totiž sama rozvrhové usnesení soudu nenapadla žádnými řádnými či mimořádnými opravnými prostředky, takže toto usnesení nabylo právní moci ještě před podáním předmětné žaloby (nejde proto o žalobu podle ustanovení §91a o. s. ř.).
Nejvyšší soud ČR řízení o dovolání stěžovatelky ve vztahu k sedmé žalované zastavil pro ztrátu právní i procesní subjektivity - společnosti EMKO a. s. "v likvidaci" (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl (výrok II.).
Dovolací soud konstatoval, že dovolání, pokud napadá výrok odvolacího soudu částečně odmítající odvolání pro nepřípustnost a část výroku potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke čtvrté, osmé a deváté žalované a výrok o nákladech řízení, je nepřípustné (§237 odst. 2 o. s. ř.). Ve vztahu k potvrzujícímu výroku odvolacího soudu (týkajícímu se první žalované), by mohlo jít o přípustné dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolatelka však dovolacímu soudu žádnou otázku k řešení v tomto směru nepředložila.
Právní závěry obou obecných soudů korigoval dovolací soud jen potud, pokud tyto uvedly, že "nekonkursní věřitel" musí přihlásit svoji pohledávku do konkursu, i když úpadkyně není osobní nebo zástavní dlužnicí věřitele; to však nemělo vliv na správnost závěru, že stěžovatelka po odmítnutí své pohledávky správkyní konkursní podstaty úpadkyně měla nadále prosazovat své právo na vydání výtěžku zpeněžení zastavených nemovitostí v rámci konkursu.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud tedy soudy v řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (viz čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud považuje za vhodné rovněž připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové ani právní objasňování věcí, které patří do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu ani hodnotit jimi již hodnocené důkazy. Ústavnímu soudu přísluší toliko posoudit, zda postup soudů v konkrétním případě nevybočil z ústavních mezí a zda jimi nebyla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva a svobody. Takové vybočení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelkou v jejím názoru, že by obecné soudy a soud dovolací porušily její ústavně zaručená práva tím, že by jejich interpretace jednotlivých ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání byla výrazem libovůle či dokonce svévole.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že při řešení předmětné právní věci vycházel jednak z obsahu odvolání stěžovatelky, jímž se stěžovatelka domáhala zaplacení výtěžku z prodeje zastavených nemovitostí, jednak se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně v tom, že stěžovatelka nemůže být se svou žalobou úspěšná "mimo rámec konkursního řízení", tedy jinak řečeno, pokud její nárok nebyl vypořádán před skončením konkursu na majetek úpadkyně K. B., nelze ho již proti žalovaným uplatnit v jiném řízení.
S tímto závěrem v podstatě vyslovil souhlas i dovolací soud, přičemž poukázal i na možnost dosáhnout téhož cíle např. odvoláním proti rozvrhovému usnesení, či podáním vylučovací žaloby ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Nelze opomenout, že právě v rámci tohoto řízení má být dosaženo ochrany práv a zájmů osob dotčených zahájeným konkursním řízením.
Taková interpretace zákonných ustanovení dovolacím soudem je podle názoru Ústavního soudu jak v souladu s platnou judikaturou dovolacího soudu, na niž v napadeném usnesení poukázal tento soud, tak i s příslušnými hmotněprávními ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání. Nelze jí ničeho vytknout ani z ústavněprávního hlediska.
Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se údajné nemožnosti účastnit se konkursního řízení s poukazem na hmotně právní úpravu obsaženou v zákoně o konkursu a vyrovnání, lze uvést s odkazem na judikaturu obecných soudů, že zákon o konkursu a vyrovnání je jak vůči předpisům vymezujícím procesní postupy, tak vůči předpisům obsahujícím hmotněprávní úpravu ve vztahu zvláštního k obecnému, není však normou obsahující úplnou úpravu dané materie, ale obecnou úpravu pouze modifikuje.
Další námitkou stěžovatelky, že v průběhu řízení nebyla vyřešena otázka, jak by mělo být postupováno v případě, že se "nekonkursní věřitel" o probíhajícím konkursním řízení nedozví, nebylo třeba se zabývat, neboť taková situace v projednávané věci zjevně nenastala.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly v řízení nepochybně zjištěny, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily a která ustanovení na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o. s. ř.). Z ústavního hlediska je napadené rozhodnutí zejména dovolacího soudu akceptovatelné a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Pokud jde o namítané porušení článku 90 Ústavy, je s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě zřejmé, že namítaný článek garantuje základní principy soudní moci. Neobsahuje žádná ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a stěžovatelka se ho v daných souvislostech nemůže účinně dovolat.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu