ECLI:CZ:US:2010:3.US.2419.09.2
sp. zn. III. ÚS 2419/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., advokátem se sídlem Brno, Pellicova 2c, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009 č. j. 26 Cdo 1439/2009-83 a proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2008 č. j. 19 Co 169/2008-59 a Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2007 č. j. 13 C 76/2007-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její občanskoprávní věci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a článkem 90 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 11. 2007 č. j. 13 C 76/2007-43 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost vyklidit označený byt a předat jej žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 8. 2008 č. j. 19 Co 169/2008-59 rozsudek soudu prvního stupně změnil jen co do lhůty k plnění, již stanovil v délce patnácti dnů. Stěžovatelčino následné dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 6. 2009 č. j. 26 Cdo 1439/2009-83 odmítl "za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 2, věty první, o. s. ř.", neboť blanketní podání stěžovatelka v zákonné lhůtě nedoplnila o uvedení rozsahu dovolání a dovolacích důvodů. V podrobnostech dovolací soud uvedl, že tak neučinila ani po výzvě soudu prvního stupně (ze dne 15. 10. 2008) a na následky byla upozorněna; jelikož lhůta k dovolání uplynula dnem 1. 12. 2008, a stěžovatelka řádné (doplněné) dovolání učinila až 19. 1. 2009, nemohlo být k němu přihlíženo.
Stěžovatelka kritizuje Nejvyšší soud, že "zneužil skutečnost", že její zmocněnec byl v pracovní neschopnosti (v období od 20. 11. 2008 do 19. 1. 2009) a nemohl proto dovolání v zákonné lhůtě odůvodnit, což však učinil okamžitě "po pominutí zdravotních potíží", a to ještě předtím, než dovolací soud dovolání odmítl. "Raději její dovolání z formálních důvodů odmítl, než aby se věcně zabýval dřívějšími pochybeními předchozích soudů a dal jí tak šanci na spravedlivé rozhodnutí v předmětném sporu", míní stěžovatelka, a "dřívější pochybení" spatřuje v neúplně, resp. nesprávně zjištěném skutkovém základu věci.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Oproti očekáváním stěžovatelky však protiústavnost v její věci vydaných rozhodnutí dovodit nelze, resp. je ani nelze podrobit věcnému přezkumu.
Stěžovatelka v oponentuře dovolacímu soudu především evidentně ignoruje kogentní ustanovení §240 odst. 2, věty první, o. s. ř., jež zapovídá, aby zmeškání lhůty k podání dovolání bylo prominuto, přičemž na ni - a logicky se stejným účinkem - je vázána dovolenost odstranit tu vadu dovolání, jež spočívá v nedostatku uvedení dovolacích důvodů, kterou její podání (coby tzv. blanketní) právě trpělo.
Ústavní soud standardně konstatuje, že okolnost, že zákon určuje lhůtu k uplatnění určitého práva, sama o sobě neimplikuje protiústavnost, neboť stanovení časového limitu má obecně své opodstatnění; smyslem právního institutu lhůty je snížení neurčitosti při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Sb. n. u., sv. 9, s. 399).
Podobné lze vztáhnout ke lhůtám, jež zákon prohlašuje jako neprominutelné, resp. jejichž zmeškání nelze prominout.
Jestliže je stanovena taková lhůta, je logicky nevýznamné, z jakých důvodů byla zmeškána, a to plně dopadá i na okolnost stěžovatelkou tvrzené pracovní neschopnosti jejího zmocněnce; neodstraněná (a posléze již neodstranitelná) vada dovolání byla pak opodstatněně důvodem jeho odmítnutí.
Z hledisek ústavněprávního přezkumu, jež Ústavní soud konstantně aplikuje, uplatněným právním názorům nelze vytknout ničeho (nejsou excesivní, mají racionální základnu a reflektují nezpochybňované principy dovolacího procesu), a totéž ostatně platí i z pohledu podústavní správnosti, kdyby mohla být vůbec "ve hře". Stěžovatelce se sluší i připomenout, že od okamžiku, kdy byla soudem prvního stupně vyzvána k doplnění dovolání, do vzniku překážky na straně jejího zmocněnce, měla objektivně k dispozici dostatečný čas k tomu, aby této výzvě (k ochraně svých zájmů) vyhověla, případně i prostřednictvím substitujícího advokáta.
Ústavní stížnost je proto v této části - ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - zjevně neopodstatněná.
Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je určující, že Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího".
Za tohoto procesního stavu věci bylo tudíž nevyhnutelné lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po lhůtě, tedy opožděně.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání ústavní stížnost stěžovatelky usnesením odmítl, a to zčásti jako zjevně neopodstatněnou a zčásti jako návrh opožděný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu