ECLI:CZ:US:2010:3.US.242.10.1
sp. zn. III. ÚS 242/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Liborem Holemým, advokátem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 814/2008, bodu 2 výroku II rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2007 č. j. 4 To 145/2007-487 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 2. 2005 č. j. 5 T 121/2004-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 1. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále mělo dojít k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu Okresního soudu v Novém Jičíně (dále též jen "okresní soud") sp. zn. 5 T 121/2004, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným rozsudkem tohoto okresního soudu byl podle §37a trestního zákona (dále jen "tr. z.") zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku téhož soudu ze dne 20. 3. 2003 č. j. 5 T 210/2002-66 a ze dne 7. 2. 2003 č. j. 5 T 86/2002-1983, oba ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. 4 To 96/2004, a také z rozsudku téhož okresního soudu ze dne 10. 12. 2003 sp. zn. 5 T 205/2002, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku svůj podklad. Dále jím byl stěžovatel uznán vinným trestním činem podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a c) tr. z. a pomocí k trestnému činu dle §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. z. (a to ve vztahu k bodům 3, 6, 8-13, 16 skutkové věty), a dále trestným činem dle §158 odst. 1 písm. a) tr. z. a pokusu k pomoci trestnému činu dle §250a odst. 1 a 3 (ve vztahu k bodu 29 skutkové věty) a odsouzen k společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl uložen peněžitý trest v částce 90 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 9 měsíců a také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby ve veřejných ozbrojených sborech na dobu 6 let. Rovněž mu byla uložena povinnost k náhradě škody České pojišťovně, a. s.
Ke stěžovatelovu odvolání Krajský soud v Ostravě (dále též jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně dle §258 odst. 1 písm. b) a d) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") v celém rozsahu zrušil (výrok I) a dle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se podle §37a tr. z. zrušuje rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 3. 2003 č. j. 5 T 210/2002-66 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2007 sp. zn. 4 To 154/2007 ve výroku o vině, trestu a náhradě škody ve vztahu ke stěžovateli (výrok II, bod 1); dále (výrok II, bod 2) uvedený soud uznal stěžovatele vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. z. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a osmi účastenstvími ve formě pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250a odst. 1 a 3 tr. z. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (v souvislosti s body 5, 7-12, 15 skutkové věty) a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. z. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 a 3 tr. z. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (bod 24 skutkové věty), za což stěžovatele odsoudil ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, uložil mu i peněžitý trest ve výši 80 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 8 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby ve veřejných a ozbrojených sborech na dobu 5 let a 6 měsíců. Současně soud uložil stěžovateli zaplatit výše zmíněnému subjektu náhradu škody. Kromě toho byl stěžovatel podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby (výrok II, bod 3). Rozsudek odvolacího soudu v celé jeho odsuzující části výroku o vině napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. K tomu mělo dojít v prvé řadě postupem Nejvyššího soudu, který mu odepřel právo účasti na jednání, v důsledku čehož neměl možnost se k věci vyjádřit a navrhovat důkazy. Přitom byl přípisem okresního soudu vyzván k vyjádření, zda souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, on však s tím vyjádřil nesouhlas, a přesto dovolací soud jeho dovolání v neveřejném zasedání projednal. Porušit uvedené základní právo měl i krajský soud tím, že při projednání věci dne 10. 8. 2007, kdy on chtěl vypovídat jako obžalovaný, mu toto jeho právo odepřel. Danou námitku uplatnil v rámci dovolání, avšak Nejvyšší soud se jí nezabýval.
Stěžovatel rovněž namítá, že nebyly provedeny důkazy, které by prokazovaly jeho nevinu, a v této souvislosti tvrdí, že nebyl respektován závazný právní názor Nejvyššího soudu. Stěžovatel zde poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve svých předchozích kasačních rozhodnutích (pozn.: konkrétně šlo o usnesení ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 8 Tdo 312/2007, jež bylo vydáno v této trestní věci, a dále o usnesení ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1588/2006, jež bylo vydáno v související věci, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 210/2002) vytýkal krajskému i okresnímu soudu, že nevěnovaly otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a c) tr. z. žádnou pozornost. S ohledem na tyto názory u veřejného zasedání dne 10. 8. 2007 navrhoval provedení důkazů, které by vyvracely, že se dopustil protiprávního jednání, a tedy i to, že trestnou činnost plánoval či uskutečňoval jednotný záměr, krajský soud však všechny důkazní návrhy, kterými by dle stěžovatelova názoru byla prokázána "jeho obhajoba", zamítl. Tím mu upřel i právo na obhajobu. Stěžovatel tvrdí, že subjektivní stránce nebyla věnována požadovaná pozornost, dosavadní dokazování v tomto bodě bylo nedostatečné, a pokud je krajský soud nijak nedoplnil, nedostatečné i zůstalo. Nejvyšší soud se pak prý nedostatečně zaměřil na to, zda krajský soud splnil všechny jeho pokyny, resp. respektoval jeho právní názor, přičemž zcela pominul, že dokazování nebylo doplněno. Závěrem stěžovatel upozornil na to, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 814/2008 bylo doručeno jeho obhájci teprve až po jednom roce, a to dne 4. 12. 2009, což má svědčit o tom, že v řízení nebyla dodržována jeho práva. Stěžovatel poukazuje na své základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, jehož porušení ve své věci odvozuje od toho, že ode dne spáchání vytýkaného jednání do doručení posledního rozhodnutí uplynulo téměř jedenáct let. Tato doba byla ovlivněna také tím, že okresní soud několikrát vyloučil některé spoluobžalované k samostatnému řízení a následně tato řízení opět spojil. Vzhledem k tomu došlo k situaci, že nebyly společně projednány všechny trestné činy obžalovaných, které spolu souvisely (§20 odst. 1 tr. ř.), na délce řízení se také podílelo nesprávné rozhodnutí krajského soudu, které bylo zrušeno dovolacím soudem.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že mu byla odepřena účast na jednání Nejvyššího soudu, a to (dle všeho) ve věci jeho dovolání ze dne 5. 11. 2007, a tudíž že se nemohl k věci vyjádřit a navrhovat důkazy. Jak Ústavní soud zjistil z výše uvedeného spisu, Nejvyšší soud rozhodl o uvedeném mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání dne 3. 12. 2008 tak, že jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Procesní postup Nejvyššího soudu má oporu v ustanovení §256r odst. 1 písm. a) tr. ř. Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že s projednáním své věci v neveřejném zasedání vyjádřil nesouhlas, bylo by možno tuto skutečnost označit za relevantní v případě, že by se jednalo o "jiné rozhodnutí" ve smyslu §256r odst. 1 písm. c) tr. ř. Ústavní soud přitom neshledal, že by nařízení veřejného zasedání vyplynulo z povahy věci, resp. z požadavku ochrany ústavně zaručených základních práv stěžovatele (procesní povahy), neboť stěžovatel měl možnost navrhovat důkazy v průběhu dosavadního trestního řízení a v dovolacím řízení již Nejvyšší soud žádné dokazování neprováděl.
Stěžovatel upozorňuje i na to, že mu krajský soud odepřel vypovídat v postavení obžalovaného (po příslušném poučení). Průběh veřejného zasedání, v němž bylo o stěžovatelově odvolání rozhodováno, upravuje ustanovení §235 a §263 tr. ř. Z něj přitom povinnost odvolacího soudu provádět dokazování, a to i výslechem obžalovaného, vyvodit nelze. Obviněný má ale právo na to, aby přednesl svůj návrh (konečný návrh), v jehož rámci se může vyjádřit k věci, navrhovat důkazy a skutkově i právně argumentovat. Jde-li o ústavněprávní rovinu, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že obecné soudy nemají povinnost tomu kterému důkaznímu návrhu účastníka řízení (obviněného) vyhovět (k tomu viz níže).
Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 8 Tdo 312/2007 a že, aniž by doplnil dokazování a učinil nová skutková zjištění, dospěl k závěru, že došlo k naplnění i subjektivní stránky daných trestných činů. Především je třeba konstatovat, že není na Ústavním soudu, aby zkoumal, zda či do jaké míry byl respektován soudem nižšího stupně závazný názor soudu stupně vyššího, neboť není - jak opakovaně konstatuje - součástí soustavy obecných soudů a jeho úlohou (kromě dalších) je v řízení o ústavní stížnosti zkoumat otázku jinou, a tou je soulad soudního řízení a v něm vydaných soudních rozhodnutí (ve svém celku) s ústavně zaručenými základními právy či svobodami dotčené osoby [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Zmíněnou úlohu tak musí plnit soud nadřízený, v tomto případě Nejvyšší soud, jenž se také danou otázkou na základě (dalšího) stěžovatelova dovolání znovu zabýval, žádné pochybení však nezjistil a tento svůj závěr řádně odůvodnil. Možno snad jen v souvislosti s námitkami stěžovatele, že odvolací soud, ač k tomu byl Nejvyšším soudem zavázán, nedoplnil dokazování, dodat, že Nejvyšší soud ve výše uvedeném usnesení vytkl odvolacímu (a vlastně i nalézacímu soudu) soudu, že subjektivní strance trestného činu nevěnovaly téměř žádnou pozornost, resp. že v odůvodnění se s touto otázkou nevypořádaly (nezkoumaly ji), a nikoliv tedy to, že by dosavadní skutková zjištění byla nedostatečná a že je proto třeba v tomto ohledu doplnit dokazování.
Jde-li o subjektivní stránku předmětných trestných činů, Ústavnímu soudu nepřísluší z věcného hlediska zkoumat, zda došlo k jejímu naplnění. Dle čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky jen obecné soudu rozhodují o vině a trestu, přičemž také Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích (jak již bylo naznačeno výše), že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě pochybení (tzv. kvalifikovaných vad), jež se promítají i do ústavněprávní roviny. Vady tohoto druhu však Ústavní soud nezjistil. Krajský soud se uvedenou otázkou podrobně zabýval a příslušné závěry řádně odůvodnil ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Stejně tak uvedený soud řádně odůvodnil i zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele (srov. např. nález ze dne 8. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 127/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, č. 3).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti také poukazuje na průtahy při doručování ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Takovou námitku nutno označit z hlediska toho, čeho se stěžovatel domáhá, za bezpředmětnou. I kdyby se totiž Ústavní soud se stěžovatelem ztotožnil a existenci dané vady přisvědčil, nemohl by ke zrušení napadených soudních rozhodnutích přistoupit, neboť tato vada na jejich ústavnost nemohla mít žádný vliv. Pokud stěžovatel poukazuje na průtahy daného trestního řízení, je třeba v prvé řadě poznamenat, že stěžovatel mohl proti nim brojit zákonnými prostředky, a to včetně ústavní stížnosti (proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci"), během celého trestního řízení. Stěžovatel měl dále možnost domáhat se náhrady škody či přiměřeného zadostiučiní za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Bylo by sice možno uvažovat i o protiústavnosti samotných ústavní stížností napadených rozhodnutí, to však za situace, pokud by obecné soudy - v rozporu s judikaturou Ústavního soudu - nezohlednily neadekvátní délku řízení při ukládání trestu (srov. např. nález ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, č. 67), čemuž tak v posuzované věci, jak patrno z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, nebylo.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu